Byla neděle jako každá jiná. Kostel se pomalu plnil, lavice praskaly ve švech a babička z první řady už potřetí upravovala vázu s květinami, aby byla „na centimetr přesně“. Pan František, varhaník s dvacetiletou praxí a aurou profesionála, si sebevědomě sedl ke svému nástroji. Všichni věděli, že až zahraje první tóny, liturgie začne s grácií hodnou katedrály.
František si ještě otřel čelo, protože i varhaníci se potí, nasadil výraz Mozarta před premiérou a dramaticky spustil prsty na klávesy.
Ticho.
Zkusil to znovu. Ještě větší ticho. Kostelní strop by měl rezonovat božskými tóny, místo toho by člověk slyšel spadnout špendlík. František zbledl. „To není možné,“ zašeptal si pro sebe a začal mačkat různé knoflíky a páčky. Nakonec se ozvalo jakési zavrčení a podivné „pfff“, které znělo, jako kdyby starý traktor nastartoval uprostřed chrámu.
Lidé se nervózně rozhlíželi. Ministrant vedle oltáře se začal kousat do rtu, aby nevyprskl smíchy. František se nadechl a pokusil se o další dramatické gesto. Tentokrát se ozvalo něco, co připomínalo ztracenou kozu volající na pastýře.
„No to mě…“ zašeptal a rychle přepnul na záložní režim. Jenže místo varhan spustil malý reproduktor, který měl připojený k mobilu. A co se stalo? Reklama. Ano, z reproduktoru se ozvalo: „Pro vaše bílé prádlo, čistota jako andělské roucho!“
Otec Josef za oltářem na chvíli strnul, ale pak jen pokrčil rameny a tiše si zamumlal: „Všechno k Boží slávě.“ Babička v první řadě si však byla jistá, že je to znamení konce světa, a začala se křižovat ještě intenzivněji.
František se nevzdal. Rychle našel na telefonu aplikaci „Varhany 2.0“ a pokusil se pustit další skladbu. Bohužel zapomněl vypnout vibrace, takže každý tón doprovázelo „bzz, bzz“ jeho mobilu ležícího na varhanní stoličce. Lidé už to nevydrželi a někteří začali potlačovat smích. Ministrant byl rudý jako rajče, ale statečně držel kříž a doufal, že ho otec Josef nepošle zpovědět se za nevhodné myšlenky.
Nakonec otec Josef pochopil, že situace vyžaduje improvizaci. Zvedl ruce a hlasitě pronesl: „Bratři a sestry, dnes se obejdeme bez varhan. Zazpíváme společně!“ Kostel se proměnil v sborový festival. Někdo zpíval moc rychle, někdo naopak pomalu, a děti z třetí lavice se rozhodly, že jejich čas na beatbox právě nadešel.
Mezitím se František zhroutil na stoličku a hledal v očích nebes odpuštění. Přes veškeré snahy se z něj stal hlavní bavič dne. Po mši k němu přišla babička z první lavice, poklepala mu na rameno a se šibalským úsměvem řekla: „Nebojte se, Františku, Duch Svatý pracuje i přes reklamy.“
A tak skončila jedna nečekaná, ale nezapomenutelná neděle. František si sice odnesl drobné trauma, ale všichni ostatní si odnášeli z kostela kromě požehnání i něco navíc – úsměv na tváři.
+jZ
