Občas sedím, koukám z okna a v hlavě mi probleskne jméno. Člověk, kterého jsem dlouho neviděl. Kamarád, se kterým jsme se smáli, ale teď se naše cesty na chvíli rozutekly. Někdo, kdo mi byl blízký – a pořád je, jen jsme se ztratili v čase. V tu chvíli cítím zvláštní smutek. Stesk. Ale taky zvláštní něhu. A co udělám? Většinou… nic.
Řeknu si: „Zavolám později. Nechci rušit. Nechci být ten, co se najednou ozve po letech. Třeba už o to nestojí.“ A tak to nechám být. Stesk se rozplyne a zůstane jen ticho. A někde na druhém konci možná sedí ten člověk a myslí na mě. Ale také nezavolá.
A tak se míjíme.
Možná si namlouváme, že na to není čas. Ale není to spíš strach? Z trapnosti? Z odmítnutí? Nebo z bolesti, kterou by mohla přinést upřímnost?
Stesk je znamení. Taková tichá zpráva duše: „Tenhle člověk ti chybí. Oslov ho.“ A duše má zvláštní schopnost – cítí vztahy, které stojí za to oživit, i když rozum říká, že už to nemá cenu.
Jednou jsem to přestal odkládat a prostě zavolal. „Ahoj, jen jsem na tebe dneska myslel, jak se máš?“ Ten člověk z druhé strany se na chvíli odmlčel a pak řekl: „To je zvláštní. Já dneska vzpomínal na tebe.“
Někdy stačí zavolat. Nemusíš mít připravený program, omluvy ani výmluvy. Jen říct: „Chybíš mi.“ Možná to bude rozpačité. Možná vás to rozesměje. Možná to nic nevyřeší. Ale uděláš krok. Odpovíš na to, co ti říká srdce.
Víra nás učí, že vztahy jsou dar. Ne samozřejmost. A jako každý dar je třeba o něj pečovat. I Bůh volá jménem. Hledá ztracené. Nečeká, až se ozvou druzí. Dává se do pohybu.
Tak proč bychom my měli čekat?
+jZ
P.S.: Série Návod na život je inspirovaná myšlenkami Jaroslava Duška. Příště se spolu zamyslíme nad větou: Když něčemu nerozumíš, zeptej se. Protože přiznat, že něco nevíme, není slabost – je to začátek moudrosti.
