Jeden mladý muž si zoufale přál vidět Boha. Ale ne jen tak někde v kostele nebo v knize. Chtěl se s ním potkat osobně. Podívat se mu do očí a říct: „Tak jak to tedy je, Bože?“
A tak se rozhodl, že půjde a bude hledat. Ptal se kněží, teologů, mnichů, dokonce i babiček v kostele. Všichni mu říkali něco jiného. Jeden tvrdil, že Boha najde v hluboké modlitbě. Druhý říkal, že Bůh je v chudých. Další mluvil o Bibli. Ale mladík nebyl spokojený. Chtěl něco víc.
Jednoho dne se vydal do hor, protože slyšel, že tam lidé často potkávají Boha. Šplhal, funěl, potil se. Když vylezl na vrchol, rozhlédl se kolem a zvolal: „Bože, kde jsi?“
Nic.
Jen vítr a zpěv ptáků.
„Tak já jsem se sem dřel úplně zbytečně?“ zabrblal.
A pak si všiml starého dědečka, který seděl na kameni a spokojeně jedl chleba se sýrem.
„Hledáte něco, mladý muži?“ zeptal se ho děda s úsměvem.
„Jo, Boha. Neviděl jste ho?“
Děda se zamyslel, zadíval se do dáli a pak řekl: „No… dneska ne. Ale včera tu byl. Posadil se vedle mě, dali jsme si kus chleba a povídali si. Smál se mým vtipům a pak řekl, že se zase musí vydat dál.“
Mladík nevěřícně zakroutil hlavou. „A vy jste mu věřil, že je to Bůh?“
Děda pokrčil rameny: „Nevím. Ale byl s ním klid, měl dobrý humor a jeho oči byly plné světla. A když odcházel, cítil jsem se lehčí. A co víc – měl vynikající chleba!“
Mladík chvíli mlčel. Pak se zeptal: „A co mám teda dělat, abych Boha našel?“
Děda se usmál: „Zkus se někdy posadit na kámen, dej si chleba a sýr, pozvi ho, a uvidíš. A hlavně… neber se tak vážně. Bůh se přece taky občas usměje!“
A tak mladík sestoupil dolů, koupil si chleba a rozhodl se, že ho zkusí hledat jinak – ne s vážnou tváří a složitými otázkami, ale s radostí a obyčejným lidským úsměvem.
A možná… možná ho našel. 😊
+jZ
