Prší. Lidé na zastávce stojí zachumlaní do kabátů, oči upřené do země, tváře zachmuřené. Déšť bubnuje na asfalt, stéká po oknech autobusů, barví svět do šedých tónů. Mezi nimi stojí malá holčička. Nemá deštník. A usmívá se.
Jeden z mužů si toho všimne a neubrání se otázce:
„Proč se usmíváš, když prší?“
Holčička pokrčí rameny a s dětskou samozřejmostí odpoví:
„Ono by pršelo, i kdybych se neusmívala. Tak se radši směju.“
A v tu chvíli, jakoby na okamžik, i on zapomněl, že má promočené boty a že ho čeká dlouhý pracovní den. Protože ta malá holčička řekla něco, co my dospělí tak často zapomínáme – že náš postoj k životu nezávisí na počasí. Ani na tom, co se nám zrovna děje.
Čekáme na lepší počasí
Kolikrát si říkáme: „Až…“
Až přestane pršet.
Až se mi bude dařit.
Až mě někdo pochopí.
Až najdu lepší práci.
Až přejde tahle těžká doba.
Až… co vlastně?
Život ale není čekárna. Není to autobus, který přijede až po bouřce. Déšť přichází a odchází, ale pokud se rozhodneme, že budeme šťastní „až potom“, můžeme strávit celý život v kabátě smutku, v očekávání, že jednoho dne se konečně vyjasní.
Jenže holčička na zastávce už dávno pochopila něco, co my ne. Štěstí není něco, co přijde, až se podmínky zlepší. Je to něco, co si volíme teď.
Umět se smát v dešti
Být šťastný neznamená mít dokonalý život. Neznamená to, že se nikdy nic nepokazí. Že nás lidé nezkazí, nezraní, že neuděláme chyby. Znamená to jen jedno: že se rozhodneme nezáviset na vnějších okolnostech.
Možná právě to je největší duchovní poselství vůbec. Že světlo, které nosíme uvnitř, nezhasne jen proto, že venku se zatáhlo. Že pravý pokoj nezávisí na tom, jak moc nám fouká protivítr. A že i když někdy prší i uvnitř nás, můžeme se rozhodnout nezůstat v bouřce navždy.
Protože ono by pršelo, i kdybychom se neusmívali. Tak proč se radši neusmát?
+jZ
