Když něco chceš – popros

„Mami, můžu si vzít bonbon?“
Chlapeček stojí na špičkách u kuchyňské linky. V očích má očekávání i trochu obavy. A matka se usměje: „Jak se říká?“
„Prosím.“
Slovo, které jsme se učili jako děti. Klíč k tomu, co jsme chtěli. Jenže čím jsme starší, tím častěji ten klíč schováváme. Jako by prosba byla něco trapného. Něco, co značí slabost.

A tak radši děláme, že nic nepotřebujeme.

Ale pravda je jiná: poprosit je projev síly. A taky důvěry. Protože když někoho o něco prosím, říkám tím: Věřím, že můžeš. A že mi chceš pomoct.

Jenže máme pocit, že bychom všechno měli zvládnout sami. Že prosit znamená obtěžovat. V lepším případě si to „radši zařídíme jinak“, v horším potichu závidíme těm, kdo si o pomoc řekli – a dostali ji.

A tak se naučíme prosby polykat. Místo slov přichází mlčení. A místo blízkosti roste v nás hořkost. Neprošené potřeby nás tíží jako kamínky v botě – malé, ale neustálé.

Možná jsme si to spletli s ponížením. Možná jsme někdy prosili a bylo nám odmítnuto. Možná jsme slyšeli: „Tohle si musíš zvládnout sám.“ A tak jsme si kolem sebe postavili hradby soběstačnosti. Ale i ty nejpevnější zdi začnou jednou tížit.

Prosba je vztah. Není to příkaz ani obchod. Je to obyčejné lidské přiznání: „Na tohle nestačím sám.“ A ruku na srdce – kdo z nás občas nestačí?

V pastoraci i v životě vídám lidi, kteří se celý život starali o druhé, ale nikdy si sami neřekli o pomoc. A pak, když přijde krize, neumějí říct jediné slovo. Prosím.
A přitom by to jejich okolí udělalo rádo. Jen potřebuje vědět, že může. A že smí.

V Bibli není prosba známkou slabosti, ale víry. Ježíš sám říká: „Proste, a bude vám dáno.“ (Mt 7,7) Ne: „Čekejte, až si toho někdo všimne.“ Ne: „Doufejte, že se to vyřeší samo.“ Ale: „Proste.“

Je to vztahová věta. A stejně tak i my máme být vztahoví. Otevření. Pravdiví. A ano – někdy i zranitelní. Protože právě v té zranitelnosti roste skutečná blízkost.

Zkus to příště jinak. Neplánuj, jak to zvládneš sám. Řekni si o pomoc. O radu. O podporu. Řekni: „Prosím.“ A sleduj, co se stane. Možná tě překvapí, kolik lidí na to slovo čeká. Ne aby tě využili – ale aby ti mohli být nablízku.

+jZ

P.S.: Série Návod na život vzniká jako inspirace z myšlenek Jaroslava Duška – jednoduchých vět, které ale dokážou otevírat hlubší vrstvy v nás. Příště nás čeká možná nejobtížnější rada: Nikdy se nehádej. Co když hádka není síla argumentu, ale slabost srdce?