„Milý Bože, díky za brášku, ale já jsem se modlila za pejska.“ – Gábina (z knihy „Děti píší Bohu“)
Děti jsou úžasná stvoření. Nejenže dokážou v mžiku zničit čerstvě uklizený obývák nebo objevit v sobě skryté talenty demolice během rodinné návštěvy u babičky, ale hlavně – říkají pravdu. A to v těch nejnevhodnějších okamžicích.
Můžete se snažit sebevíc, vychovávat je k úctě, ke zdrženlivosti, k tomu, že „některé věci si necháme pro sebe“, ale ve chvíli, kdy v kostele zavládne ticho, přesně tehdy se dětská upřímnost projeví v plné síle.
Mami, proč pan farář křičí?
Jednou se mi poštěstilo být svědkem naprosto dokonalé upřímnosti jednoho malého kluka, který s výrazem vážného teologického badatele zkoumal kazatelnu. Farář právě dospěl k vrcholnému momentu svého kázání a s plným nasazením prohlásil:
„Bratři a sestry, musíme se obrátit k Bohu!“
V tom se odněkud z lavic ozvalo upřímné, dětsky hlasité a zcela nevinné:
„Mami, proč pan farář křičí? To mu někdo rozšlápl brejle?“
Celý kostel se začal otřásat potlačovaným smíchem, zatímco matka dítěti šeptala něco výchovného, co rozhodně nebylo ve stylu „Můj milý synu, uctivost v chrámu Páně je důležitá“.
Klasická nedělní zábava – hon na dítě
Běhání kolem kostelních lavic během mše svaté je disciplína, kterou zvládne jen dítě, a to v nejvyšší možné rychlosti. Máloco dokáže zpečetit atmosféru slavnostní liturgie tak dokonale jako omluvný a zároveň urputný výraz rodiče, který se snaží dítě dostihnout, zatímco ono s pocitem vítězství kličkuje mezi lavicemi jako fotbalista při finále Ligy mistrů.
A když už se rodiči podaří svého malého závodníka chytit a odnést zpět na místo, následuje nevyhnutelný srdceryvný pláč. Jeho hlasitost je často srovnatelná se zkouškou sirén, která probíhá první středu v měsíci ve 12:00 po celé republice.
Když děti vysvětlují Bibli
Biblické příběhy jsou pro děti někdy dost komplikované. Ne že by jim nerozuměly – oni je prostě chápou po svém.
Jednou jsem se ptal dětí v hodině náboženství, co se jim vybaví, když se řekne „Desatero“. Čekal jsem něco jako „Boží přikázání“, „zákony“ nebo něco podobného. Místo toho se přihlásil jeden klučina a s jistotou řekl:
„No, to jsou ty pravidla, aby lidi nedělali blbosti.“
A když jsme probírali Mojžíšův přechod Rudým mořem, jedna holčička se zamyslela a povídá:
„No, asi to musel být velkej stres. Já bych tam nevlezla, protože bych se bála, že se to zavře a už mě nikdo nenajde.“
Vlastně to dávalo smysl.
Proměňování a náhlá potřeba čůrat
Každý rodič, který někdy vzal své dítě do kostela, ví, že zlatý okamžik naprostého ticha během proměňování je přesně ta chvíle, kdy se musí stát něco nevyhnutelného.
Ticho. Kněz drží hostii nad hlavou. Všichni jsou ponořeni do modlitby. A v tom se rozlehne kostelem dětský hlas s maximální hlasitostí:
„Mami, mně se chce čůrat!“
Rodič ztuhne. Celý kostel ztuhne. Kněz se snaží zachovat klid. A pak přichází těžká rodičovská volba:
- Ignorovat to a doufat, že dítě vydrží.
- Riskovat, že to dítě zopakuje ještě hlasitěji.
- Zvednout se a s pokorným výrazem odpochodovat ven s vědomím, že při návratu se na ně bude dívat celá farnost.
Každá možnost je špatná. A každé dítě to ví.
Děti a zpověď? To radši ne
Dětská zpověď je něco, co by si měl každý kněz zažít, ale nejlépe se sklenicí něčeho silnějšího po ruce. Děti totiž nehřeší tak dramaticky, ale jejich formulace jsou často smrtící.
- „Já jsem bráchovi ukradl hračku. Ale pak jsem ji vrátil. Teda… když mě uviděl.“
- „Modlil jsem se večer, ale v půlce jsem usnul. Takže jsem to doříkal ráno. Takže vlastně dobrý.“
- „Já jsem hřešil myšlením, ale já fakt nemůžu za to, že sestřenka vypadá jak Voldemort.“
Ačkoli jako jáhen nemohu svátost smíření udělovat, setkávám se s dětmi při hodinách náboženství, kde toto téma probíráme. A právě tam často zažívám chvíle, kdy se mě děti bezelstně ptají, jestli mají říct to nebo ono.
„A když jsem si myslel, že paní učitelka je protivná, ale pak už ne, mám to říct, nebo ne?“
„A když jsem si vzal bráchovi lízátko, ale on to nevěděl, ale pak jsem mu ho vrátil, ale už olízané… je to hřích?“
Podobné otázky mě vždy pobaví, ale zároveň mi připomínají, s jakou čistotou srdce děti vnímají svět.
Co z toho plyne?
Děti jsou neřízené střely pravdy. Neexistuje žádný filtr, žádná cenzura. Řeknou věci tak, jak je vidí. Pro rodiče je to občas katastrofa, pro faráře zkouška trpělivosti, ale pro nás ostatní? Nekonečný zdroj humoru.
A proto, až příště v kostele uslyšíte dětský hlas vykřiknout něco jako „Mami, proč je ten pán v obraze tak smutný? Asi mu sebrali mobil, že?“, zkuste si to prostě užít. Protože možná právě tahle upřímnost nám připomíná, jak jednoduché a opravdové může být setkání s pravdou.
+jZ
