Dnes slavíme Slavnost Nanebevstoupení Páně. Jednu z těch velkých, tichých slavností, které se netváří jako show, ale přitom v sobě nesou všechno: drama, naději, ticho i důvěru. V kalendáři možná trochu přehlížená – žádné červené stuhy, žádné koledy, žádné fronty u svatého přijímání. Ale v nebi se dnes slaví. A my bychom měli taky. Ne kvůli ohňostroji, ale protože to, co se tenkrát stalo, má dodnes sílu proměnit náš každodenní život.
Nanebevstoupení totiž není jen poetické „zmizení“ Krista v obláčku. Je to vyvrcholení Ježíšovy mise. Dokončil, co měl. Ukázal, že Bůh není daleko. Uzdravil, odpustil, nakonec prošel smrtí, aby nám otevřel dveře. A pak, na dohled Jeruzaléma, zvedl oči k nebi – a oni ho ztratili z očí. Ale ne ze srdce.
Odešel z očí, aby mohl vstoupit do srdcí
Ti, kdo s ním tři roky chodili, najednou zůstali stát. Možná s hlavou zakloněnou. Možná s rukama bezradně visícíma podél těla. Možná někdo z nich tiše řekl: „A co teď?“ A jiný odpověděl: „Říkal něco o Duchu… že přijde.“ V tu chvíli si možná připadali trochu jako my, když skončí něco, na čem nám záleželo – a my nevíme, jak dál. Ale to, že Ježíš odešel, nebylo opuštění. Byla to proměna přítomnosti. Jeho láska, jeho Duch, jeho život – to všechno se mělo stát našim úkolem. Ne my pro něj, ale on v nás.
A právě v tom je Nanebevstoupení tak silné. Ne jako mýtus o létajícím Bohu, ale jako realita Boha, který nám věří natolik, že nám předal svou misi. Který se nebojí, že to zvoráme. Který ví, že nás čeká Duch svatý – a s ním všechno, co potřebujeme. Nebo alespoň všechno podstatné: víra, naděje, láska. A k tomu nohy, ruce a srdce, které už patří nejen nám, ale i druhým.
Nanebevstoupení je důkaz, že náš cíl není tady. Že jsme lidé na cestě. Že to, co dnes prožíváme, ať už krásné nebo bolavé, není poslední kapitolou. Ježíšovo tělo – to samé, které bylo probodeno, které plakalo, které se unavilo a které jedlo rybu na břehu – tohle tělo vstoupilo do nebe. A tím vytáhl i nás. Lidskost není překážkou svatosti. Je jejím východiskem.
Bůh, který se stal člověkem, nás pozval tam, odkud přišel. A to není žádná náboženská metafora. To je realita, která má sílu změnit způsob, jak se díváš na sebe i na druhé. Jsi stvořen pro nebe. Pro věčnost. A přitom máš žít tady – obyčejně, pokorně, s očima otevřenýma a rukama připravenýma sloužit.
A co když právě ticho je znamení?
Možná máš dnes pocit, že Bůh je daleko. Že tvé modlitby nedolétly. Že svět je příliš hlučný, zlý nebo cynický. Ale právě v tom spočívá důvěra dnešního dne: že Kristus není pryč. Jen není vidět tak, jak bychom chtěli. Ale je tady. V eucharistii. Ve Slově. V Duchu svatém. A pokud se ti nedaří modlit, pokud jsi vyčerpaný nebo zmatený – zkus dnes prostě zvednout hlavu. Fyzicky. Pomalu. Důstojně. A pak se zhluboka nadechni. Možná ucítíš nebe. Ne jako místo, ale jako přítomnost. Naději. Směr.
🕊️ Otázky na dnešek (nejen pro apoštoly v nás):
– Kde dnes nejvíc potřebuji vědět, že Bůh nezmizel?
– Komu mohu být svědkem Ježíše – i bez slov, jen svou blízkostí, trpělivostí, laskavostí?
– Nečekám někdy na to, že „Bůh udělá něco velkého“, zatímco On čeká, až já udělám něco malého?
Dnes slavíme naději.
Že lidský život má směr – vzhůru.
Že bolest není poslední slovo.
A že Kristus, který vystoupil k Otci, zůstává s námi až do konce světa.
Ne v oblacích, ale v každém, kdo se odváží žít lásku.
+jZ
