Adam měl dědu, který nosil staré kapesní hodinky. Byly poškrábané, místy odřené, ale děda je denně natahoval a s úsměvem říkával: „Nejsou sice přesné, ale věrné.“ Adam se tomu smál. „Dědo, k čemu ti je věrnost, když ukazují špatný čas?“ Děda se pousmál. „Protože i když se někdy zpozdí, pořád jdou se mnou.“
Po letech, když děda už nebyl, dostal Adam hodinky jako památku. Dlouho ležely v šuplíku mezi starými fotkami a pohlednicemi z dětství. Až jednoho rána, kdy zaspal, si na ně vzpomněl. Mobil měl vybitý, budík nezazvonil a on běžel do práce v takovém zmatku, že ani nestihl snídani. Den se mu úplně rozsypal, e-maily se kupily, schůzky se zpožďovaly a nálada padala. Večer si sedl na postel, unavený a podrážděný, a z ničeho nic otevřel šuplík. Vzal dědovy hodinky do ruky.
Zkusil je natáhnout. Po chvíli se ozvalo tiché tikání a ručičky se pomalu rozběhly. Ne přesně, trochu opožděně, ale zato klidně a vytrvale. Adam si najednou vzpomněl, jak děda říkával, že nejsou přesné, ale věrné. A poprvé v životě mu to dávalo smysl. V dnešním světě, kde všechno musí být okamžitě, přesně a bez chyby, se vytrácí to nejdůležitější – věrnost, trpělivost a klid.
Druhý den si hodinky vzal s sebou. Ne proto, aby mu ukazovaly čas, ale aby mu připomínaly, že v životě není důležité být vždy přesný, nýbrž zůstat věrný.
Někdy se snažíme všechno stihnout, zrychlit a naplánovat do poslední minuty, jenže Bůh nás nevolá k dokonalému načasování, ale k vytrvalosti. Věrnost není o minutách, ale o srdci, které zůstává, i když svět kolem běží dál.
