Bylo pondělí ráno, takové to, kdy by se i kohout raději schoval pod peřinu. Pršelo vytrvale, drobně, ale bez slitování. Před školou postávaly děti s rodiči, kapky bubnovaly do kapucí a každý čekal, až se konečně otevřou dveře.
Ema stála na chodníku, kapky jí stékaly po čele a batoh měl už barvu mokré hlíny. Neměla pláštěnku ani deštník. „Dneska zas zmoknu až na kůži,“ pomyslela si. Trochu jí to bylo líto, ale už si zvykla, že rodiče spěchají do práce a ne vždy si na všechno vzpomenou.
Vedle ní stál Kuba. V ruce svíral červený deštník s logem fotbalového klubu. Byl skoro větší než on. Chvíli na Emu koukal, pak natáhl ruku a beze slova kousek posunul deštník tak, aby se pod něj vešli oba. „Díky,“ hlesla Ema. „Nemáš zač,“ usmál se Kuba.
Zvonek se rozezněl a děti se nahrnuly dovnitř. Ema si všimla, že má sice boty úplně promáčené, ale srdce nějak teplejší. A najednou věděla, že ten den bude ve škole lepší než obvykle.
Deštník nikdy nezastaví déšť. Jen ti dovolí, abys nezmokl úplně. Stejně tak laskavost nezmění celý svět. Ale může na chvíli zastavit liják v něčí duši. A možná právě tehdy začne svítat.
