📖 Evangelium: Mk 6,34–44
„Rozmnožením chlebů ukazuje Ježíš, že je prorok.“
Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře, a začal je poučovat o mnoha věcech. Když se už připozdilo, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť je, ať se rozejdou do okolních dvorců a vesnic a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim odpověděl: „Vy jim dejte jíst.“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat.“ Když si to zjistili, hlásili: „Pět a dvě ryby.“ Nařídil jim, aby se všichni usadili po skupinách na zelené trávě. Usadili se ve skupinách po stu a po padesáti. A vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů kousků chleba i ryb. Těch, kdo jedli, bylo pět tisíc mužů.
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Bůh nezačíná tam, kde máme dost, ale tam, kde si přiznáme, že nemáme.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Ten příběh začíná soucitem. Ježíš se nedívá na zástup jako na problém, ale jako na lidi, kteří jsou unavení, zmatení a hladoví. Nejen po jídle, ale i po smyslu, po slovu, které by je vzalo vážně. A to je důležité. Zázrak nezačne u chlebů, ale u pohledu. U schopnosti vidět člověka ne jako položku v seznamu, ale jako někoho, komu se nedá říct běžte pryč, postarejte se sami.
Učedníci reagují logicky. Je pozdě, není kde brát, rozpusťme to. Je to rozumné řešení. Jenže Ježíš rozumnost trochu rozhodí větou, která zní skoro nesmyslně. Vy jim dejte jíst. Neříká to proto, že by nevěděl, kolik mají v kapse. Říká to proto, že chce posunout hranici jejich myšlení. Dokud si člověk myslí, že musí mít dost, nikdy nezačne rozdávat.
Pět chlebů a dvě ryby nejsou řešení. Jsou přiznáním reality. Tohle máme. Nic víc. A právě s tím Ježíš pracuje. Nečeká na ideální podmínky, na lepší rozpočet, na vhodnější chvíli. Bere to, co je po ruce, a dělá z toho víc, než by kdo čekal. Ne kouzlem, ale požehnáním, lámáním a rozdáváním. Věci se nemnoží tím, že je schováme, ale tím, že je pustíme z ruky.
Zajímavé je, že se najedli všichni. Ne jen ti nejrychlejší, ne jen vybraní. A ještě zbylo. Evangelium tím nenápadně říká, že Boží štědrost není o dávkování, ale o důvěře. Kde se dává s otevřenýma rukama, tam se nepočítá každá drobenka.
Možná dnes nestojíme před pěti tisíci lidmi na louce. Ale často stojíme před situacemi, které nás převyšují. Málo sil, málo času, málo trpělivosti, málo naděje. A právě tam zaznívá ta stejná věta. Vy jim dejte jíst. Ne proto, že bychom to zvládli sami, ale proto, že když dáme k dispozici to málo, co máme, může se stát něco nečekaného.
Možná největší zázrak není v tom, že se rozmnožily chleby. Možná je v tom, že se lidé přestali bát, že nebude dost. A to je zázrak, který má smysl i dnes.
