Kdyby byla církev muzeum, chodili by tam lidé v rukavičkách. Jenže Kristus ji postavil spíš jako nemocnici. A místo exponátů tam najdeš lidi, kteří se učí znovu dýchat.
Představ si, že jdeš do nemocnice a u dveří tě vítá nápis: „Jen pro zdravé.“ Tak by vypadala církev, kdyby ji řídil člověk. Naštěstí ji vede někdo, kdo zná naši diagnózu dřív, než ji vyslovíme. A kdo místo bílé haleny nosí srdce, které bije i pro ty, co se mu vysmívají.
Církev není muzeum pro dokonalé, kde se chodí tiše obdivovat svaté obrazy, ale urgentní příjem pro každého, kdo už nemá sílu hrát komedii života. Jenže někdy to tak nevypadá. Občas místo lékařů narazíš na kontrolory vstupenek. A místo milosti dostaneš letáček s pokyny. Přitom Kristus nikdy neřekl: „Vyplňte dotazník a vraťte se, až budete svatí.“ Řekl: „Pojďte ke mně všichni.“
Když se víra změní v expozici
Někdy máme pocit, že církev je vitrína. Uvnitř stojí svatí v pozlátku, nikdo se nehýbe a všechno je na svém místě. Jenže víra není exponát, který se nesmí dotýkat, ale lék, který se musí použít. A když se dlouho nepoužívá, začne ztrácet účinnost.
Mnoho lidí se církvi směje, protože v ní vidí formu bez života. A mají pravdu – někdy jsme příliš opatrní, uhlazení a odtažití. Jenže církev, která se bojí ušpinit ruce, se mine se svým posláním. Kristus nikdy neordinoval ze sterility. Byl s lidmi, kteří páchli, kteří brečeli, kteří se báli. A přesto právě s nimi psal dějiny spásy.
Kdo se církvi směje, často netuší, že se směje právě sobě. Protože v ní je všechno lidské. Hloupost i naděje. Trapnost i zázrak. Když se podíváš pozorně, uvidíš, že v lavici vedle světce sedí stejný zoufalec jako ty. Jen se o trochu dřív rozhodl nevzdat to.
Církev není pro zdravé, ale pro přeživší
Církev není místo pro výstavní kusy víry. Je to ordinace, kde se léčí zlomené srdce. Někdo přijde, protože ztratil smysl. Jiný, protože mu někdo ublížil. A někdo proto, že už prostě neví, co jiného dělat. Nikdo tam není kvůli tomu, že má čas.
Kdyby Bůh chtěl instituci bez chyb, nezaložil by ji z lidí. Ale právě proto je tak pravdivá. Všichni v ní máme stejné příznaky – slabost, pýchu, strach a občasnou nevíru. Jenže v tom je její síla. Církev není chrám dokonalosti, ale místo, kde se člověk naučí zvednout hlavu, i když si ji předtím srazil o vlastní pýchu.
Místo, kde se nehraje divadlo
Někteří říkají, že církev je plná pokrytců. Možná mají pravdu. Ale to je asi stejné, jako říct, že nemocnice je plná nemocných. Církev je místo, kde se člověk učí být upřímný, a to bolí. Kdo přijde do církve kvůli perfektním lidem, brzy odejde. Ale kdo přijde kvůli Bohu, zůstane, i když to drhne.
Kristus nepostavil instituci pro anděly, ale pro ty, kdo se ještě perou s temnotou. Církev není pro ty, co už to zvládli, ale pro ty, co se teprve učí chodit. Někdy padáme, někdy se smějeme, někdy utíkáme. Ale pořád jsme pod stejnou střechou.
Církev není muzeum svatých, ale Boží urgentní příjem. Tam, kde jiní sbírají vstupné, Bůh otevírá dveře. A každému, kdo vstoupí, tiše říká: „Neboj se, tady se neobdivuje, tady se léčí.“
