Zpěv před evangeliem
Já jsem vzkříšení a život, praví Pán; kdo věří ve mne, neumře na věky.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 11, 1-45):
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Podnět k rozjímání:
Kde v mém životě leží kámen, který nechci odvalit?
Milovaní,
Existují příběhy, které se čtou jako zpráva, a pak jsou příběhy, které čtou člověka. Ten dnešní patří do té druhé kategorie, protože není jen o jednom mrtvém, který se vrátil do života, ale o každém z nás, kdo někdy stál před něčím, co už považoval za definitivně ztracené.
Ježíš přichází pozdě, a to je první skandál celého příběhu. Ne o hodinu, ne o den, ale o čtyři dny, tedy v době, kdy už nikdo nečeká zázrak, nýbrž maximálně slušnou účast a pár vět útěchy. Marta to řekne bez obalu, bez náboženské omáčky, prostě lidsky: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ V té větě je víra i bolest, důvěra i tichá výčitka, a především otázka, kterou si klade snad každý člověk: Bože, kde jsi byl, když to bolelo nejvíc?
A právě tady evangelium přestává být starým textem a začíná být nepříjemně aktuální. Protože tuhle otázku nenosí jen Marta z Betánie, ale lidé v nemocnicích, v rozpadlých vztazích, v tichých bytech i v životech, které navenek fungují, ale uvnitř se drolí. Člověk čeká, že Bůh přijde včas, zasáhne, opraví, zachrání, jenže On někdy přichází až ve chvíli, kdy máme pocit, že už není co zachraňovat.
A Ježíš na to nereaguje vysvětlováním ani teologickou přednáškou. Neříká, že všechno má svůj smysl a že se to jednou ukáže. Udělá něco mnohem silnějšího a zároveň nečekaného, protože prostě zapláče. Bůh, který neřeší lidskou bolest z odstupu, ale vstupuje do ní, sdílí ji a bere ji vážně, a právě tím ukazuje, že víra není útěk od reality, ale hlubší ponoření do ní.
Jednou jsem slyšel krátký příběh, který by klidně mohl vyprávět Bruno Ferrero. Jeden starý muž chodil každý den na hřbitov a sedával u hrobu své ženy. Dlouho jen mlčel a díval se na kámen, až se ho jednou malý chlapec zeptal, proč tam chodí, když jeho žena už přece nežije. Starý muž se usmál a odpověděl, že právě proto tam chodí, a když se chlapec zeptal, co tam vlastně dělá, chvíli přemýšlel a pak řekl, že čeká, až ho Bůh naučí milovat ji jinak. Ten kluk odešel zmatený, ale ten muž věděl, že láska, která prošla smrtí, se neztrácí, jen se proměňuje.
A přesně to se děje i v příběhu o Lazarovi, který není jen o návratu ze smrti, ale o proměně pohledu na život. Ježíš přichází k hrobu a říká: „Odstraňte ten kámen,“ a Marta, která stojí pevně nohama na zemi, namítá, že už zapáchá, protože je tam čtvrtý den. Jinými slovy říká: tohle už nemá smysl otevírat, tohle už je za hranou, tohle už se nedá vrátit zpět.
Kolik takových věcí si v sobě neseme i my, kolik vztahů, křivd, zklamání nebo nenaplněných očekávání jsme už v sobě uzavřeli a přikryli kamenem, aby to nebolelo a aby se k tomu nikdo nedostal. Jenže Bůh nestojí nad naším životem jako nezúčastněný pozorovatel, ale přichází právě k těmto místům a říká, abychom ten kámen odsunuli, protože právě tam chce dát nový život.
Když Ježíš volá: „Lazare, pojď ven,“ neoslovuje jen jednoho mrtvého člověka v Betánii, ale každého, kdo je nějakým způsobem uvnitř mrtvý, uzavřený, svázaný strachem, rezignací nebo ztrátou naděje. A zajímavé je, že Lazar sice vyjde ven, ale zůstává ovázaný, živý, ale ještě ne svobodný, a Ježíš proto říká lidem kolem, aby ho rozvázali a nechali odejít.
Tím se ukazuje, že víra není jen osobní záležitost mezi člověkem a Bohem, ale že potřebujeme jeden druhého, protože někdy nás Bůh vytáhne z temnoty, ale druzí lidé nám pomáhají sundat obvazy, které nás stále svazují. Církev pak není místo dokonalých lidí, ale společenství těch, kdo si navzájem pomáhají znovu dýchat.
A nakonec zazní věta, která není jen odpovědí pro Martu, ale výzvou pro každého z nás: „Já jsem vzkříšení a život.“ Ne „já vám ho jednou dám“, ale „já jím jsem už teď“, uprostřed všeho, co žijeme, uprostřed bolesti, pochybností i nevyřešených otázek.
Možná dnes nestojíme u skutečného hrobu, ale každý z nás má ve svém životě nějaké „kdybys tu byl“, nějaké místo, kde jsme zklamaní, unavení nebo prázdní, a právě tam přichází Kristus, někdy pozdě podle našich představ, ale vždy přesně včas podle toho, co potřebuje naše srdce slyšet. A jeho otázka zůstává otevřená, jednoduchá a přitom nekompromisní: „Já jsem vzkříšení a život. Věříš tomu?“
