„Říká se, že víra má být bez pochybností. Jenže bez otázek je mrtvá, jako vosková figurína. Pochybnost není slabost, ale důkaz, že víra dýchá. A právě tam, kde se ptáme, začíná růst moudrost.“
Říká se, že víra je pro ty, kteří nemají pochyby. Hloupost. Větší hloupost než tvrzení, že pivo je zdravější než voda. Kdyby bylo křesťanství určeno lidem bez pochybností, první by museli odejít apoštolové, hned po nich proroci a nakonec i Ježíš, který na kříži vykřikl: „Proč jsi mě opustil?“ To není meditace z katalogu osobního rozvoje, ale upřímná pochybnost.
Jenže máme tendenci myslet si, že poctivý věřící je ten, kdo nikdy nezapochybuje. Takový typ se hodí spíš do reklamy na zubní pastu: vždy usměvavý, vždy jistý, nikdy ani mráček na obloze. Skutečnost je jiná. Kdo věří, ten občas klečí, občas padá, někdy se ptá a někdy i sprostě zakleje. Pochybnost není hřích, ale důkaz, že nejsme figuríny z vosku. Člověk, který nikdy nepochybuje, je podezřelý. Buď má v hlavě prázdno, nebo se bojí přiznat, že i jemu občas bliká červená kontrolka. A kontrolka není důvod zahodit auto, ale podívat se pod kapotu.
Tak je to i s vírou. Pochybnost není znamení, že je špatná. Je to znamení, že se ptáš, zda jedeš správným směrem. A kdo se nikdy nezeptá, obvykle skončí v příkopě. Víra, která nikdy neprojde otřesem, je jako sklenička z tenkého skla – hezky se leskne, ale stačí menší rána a rozpadne se na střepy.
Tomáš a odvaha ptát se
Když všichni ostatní poslušně kývali, že „Pán vstal z mrtvých“, Tomáš řekl: „Ukažte mi důkaz.“ A hned má nálepku „nevěřící“. Přitom byl jediný normální. Kdo z nás by kývl bez otázek? My bychom také chtěli vidět, sáhnout si, ověřit. Tomáš byl moderní člověk, skeptik, který by dnes vyhledával na internetu „resurrection hoax“.
Ježíš mu nenadával. Neřekl: „Táhni, nemáš víru.“ Řekl: „Dotkni se.“ To je celé. Tomášův problém se stal jeho cestou. Ježíš udělal z pochybnosti můstek. A to je lekce: poctivá pochybnost není překážka, ale vstupenka k hlubšímu poznání.
Církev však často hraje divadlo. Děti v náboženství mlčí, protože se bojí, že řeknou hloupost. Dospělí se neptají, protože nechtějí vypadat trapně. Kněží kážou tak, aby nikoho nerozrušili. A výsledek? Shromáždění lidí, kteří se tváří, že vědí, ale ve skutečnosti se dusí nevyřčenými otázkami. To není víra, to je náboženský skanzen. Věřit znamená ptát se. Mlčet znamená dusit víru. A udusit ji může i zbožný strach, že otázka je neuctivá. Přitom Bůh je dost velký na to, aby snesl i naši drzost.
Víra, která se nebojí větru
Strom, který má přežít bouři, musí mít kořeny hluboko. A ty se zapustí jen tehdy, když přijde vítr. Pochybnost je ten vítr. Ano, může tě rozhoupat, ale zároveň tě nutí zapustit se hlouběji. Bez ní by víra byla povrchní jako letní láska. A povrchní vztahy, jak víme, většinou rychle končí.
Člověk, který prošel krizí víry a zůstal, má pevnější víru než ten, kdo nikdy nepochyboval. Protože jeho víra byla otestovaná a přežila. A co přežije zkoušku, to stojí za to. Pochybnost tedy není zrada. Je to důkaz, že ti na víře záleží. Kdo se nikdy neptá, ten vlastně nic nehledá. A kdo nic nehledá, ten nic nenajde. Bůh nepotřebuje armádu poslušných robotů. Potřebuje živé lidi, kteří se ptají, bojují a občas i tápou.
Pokud tedy někdo pochybuje, neznamená to, že má slabou víru. Znamená to, že má víru, která žije. A to je lepší než jakákoli vosková jistota.
