Možná jsi dnes otevřel tenhle článek jen náhodou. Možná kvůli zvyku. Možná z nudy. A možná tě v noci něco tížilo tak moc, že ses potřeboval zastavit.
Tak zůstaň. Jen na chvíli. Tady je ticho.
Je pátek. Tělo visí na kříži. Kolem křik, výsměch, nenávist. Lidé si čtou nápis nad hlavou: „Král Židů.“
A pak se smějí. Plivou. Odvracejí se. Protože slabost je trapná. Protože bolest je nepříjemná.
Protože v nás všech je kousek Jidáše. Kousek Petra. Kousek vojáka s kladivem v ruce.
A právě proto je ten kříž tady.
On věděl.
Věděl, kdo tě zradil. Věděl, co jsi udělal. Co jsi řekl, když tě nikdo neslyšel. Co sis o sobě myslel, když tě přemohla vina.
Věděl, že lžeš. Že se schováváš za silná slova a ještě silnější mlčení.
Věděl, že budeš unavený. Vystrašený. Tvrdý. Uštvaný. Nepoctivý. Proklatě nedokonalý.
A stejně šel.
Ne proto, že jsi dobrý. Ale protože tě miluje. Ne podmíněně. Ne za odměnu. Ale do krajnosti.
Přibíjí se za tebe.
Každý hřebík říká: „Tady máš prostor být slabý.“
Každá rána bičem říká: „Tady se nemusíš přetvařovat.“
Každá kapka krve říká: „Tady jsi doma. A já tě nikdy nevyženu.“
A pak umírá.
Bez velkých slov. Bez kázání.
Jen ticho. A kříž.
Ne proto, aby tě vyděsil. Ale aby tě jednou, až ti bude nejhůř, objal právě z toho kříže.
Ne jako soudce. Ale jako někdo, kdo si tím prošel. Kdo ví. Kdo zůstal.
A tak jestli dnes brečíš, plač.
Jestli cítíš vinu, přiznej ji.
Jestli jsi padl, zůstaň chvíli dole – On tam bude s tebou.
A až budeš chtít, podá ti ruku. Třeba z probodeného zápěstí. Ale pevně.
Protože Velký pátek není o konci.
Je o naději pro ty, co si myslí, že už si ji nezaslouží.
A jestli jsi jedním z nich, věz, že ten kříž je i pro tebe. Možná právě pro tebe.
+jZ
