Zpěv před evangeliem:
Aleluja. Pán je světlo národů. Pán je sláva svého lidu.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 2,22–40):
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‘Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!’ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:
„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“
Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.
Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“
Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.
Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Podnět k rozjímání:
Co ještě čekám, než si dovolím říct, že moje oči uviděly dost?
Milovaní,
dnešní evangelium je o lidech, kteří už nikam nespěchají, protože pochopili, že smysl života se nedá urychlit. Simeon a Anna nejsou duchovními hvězdami ani symboly dokonalé víry. Jsou to staří lidé, kteří většinu života strávili čekáním, aniž by měli jistotu, že se dočkají. Nečekali na zázrak, který by jim změnil každodennost, ale na smysl, který by jejich život uzavřel. A právě proto jsou tak blízcí každému, kdo někdy měl pocit, že roky plynou rychleji než odpovědi.
Simeon nepřichází do chrámu proto, že by plnil povinnost nebo si odškrtával duchovní program. Přijde, protože ho to tam táhne. Jako když člověk ráno vstane s nejasným pocitem, že dnes by neměl zůstat doma, i když vlastně neví proč. A právě v té obyčejnosti, mezi běžnými lidmi, kteří přinášejí obyčejné oběti, vezme do náruče dítě. Žádné znamení z nebe, žádný nápis Mesiáš, žádná duchovní extáze. Jen váha malého těla, teplo, dech. A v tu chvíli Simeon pochopí, že už viděl dost. Ne že by svět byl rázem spravedlivý nebo bolest zmizela, ale smysl se stal hmatatelným.
Proto může říct větu, která je překvapivě klidná a přitom radikální. Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji. To není rezignace ani únava. To je pokoj člověka, který ví, pro koho žil. My si často myslíme, že pokoj přijde, až se všechno uklidní, až se vyřeší vztahy, uzdraví tělo a svět se aspoň trochu srovná. Simeon ví, že pokoj přichází jindy. Ve chvíli, kdy člověk pochopí, komu patří jeho život, i se všemi jeho nedodělky.
Evangelium však nezůstává u dojemné scény. Simeon se podívá Marii do očí a řekne pravdu, která se nehodí do betlémských obrázků. Tento chlapec bude znamením, kterému se bude odporovat, a tvou vlastní duší pronikne meč. Víra totiž není měkký polštář, ale ostří. Nezraňuje proto, aby ničila, ale proto, aby oddělila pravdu od iluzí. Světlo, o kterém Simeon mluví, nejen zahřívá, ale také odhaluje, a ne všechno, co se odhalí, je příjemné.
Vedle něj stojí Anna, žena, kterou by dnešní svět nejspíš považoval za dávno nepotřebnou. Ona však z chrámu neodchází, ne proto, že by neměla kam jít, ale proto, že celý svůj život proměnila v čekání. Když uvidí dítě, začne mluvit. Ne o sobě, ne o svých letech ani zásluhách, ale o naději. A to je důležité. Naděje nikdy nemluví o sobě. Vždycky ukazuje dál. Právě proto může být prorokem i ten, koho by společnost nejraději přehlédla.
Závěr evangelia je tichý, až nenápadný. Rodina se vrací do Nazareta. Žádná sláva, žádné potvrzení, že se stalo něco zásadního. Dítě roste. Pomalu. V obyčejnosti. A Boží milost s ním zůstává ne proto, že by se dělo něco velkého, ale proto, že se děje něco skutečného. Možná právě tohle nás dráždí nejvíc. Smysl života se často ukáže ve chvíli, kdy už není čas si ho užít podle našich představ. Bůh nepřichází, když jsme silní a připravení, ale když už nemáme co nabídnout kromě otevřených rukou.
Simeon a Anna nás učí nepohodlnou pravdu. Čekání nemusí být promarněný čas. Stáří není omyl. Pokoj nepřichází z kontroly, ale z odevzdání. A možná i my dnes stojíme v chrámu svého života, obklopeni obyčejností, a říkáme si, že se vlastně nic zvláštního neděje. Jenže možná právě teď držíme v rukou víc, než si uvědomujeme. Možná i naše oči už viděly spásu. Jen jsme čekali, že bude hlučnější.
