Zpěv před evangeliem:
Nebesa se otevřela a zazněl Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 3,13–17):
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Podnět k rozjímání:
Věřím, že to, co Otec říká o Ježíši, platí skrze křest i o mně? A dovolím si žít s vědomím, že nade mnou už jednou zaznělo Boží „ano“?
Milovaní,
svátek Křtu Páně působí nenápadně. Žádná světla betléma, žádné davy, žádný kříž. Jen řeka, voda a ticho. Právě v tom je jeho síla. Evangelium nás dnes neohromuje zázrakem, ale posouvá základ, na kterém stojí náš život.
Ježíš přichází k Jordánu ne proto, že by něco potřeboval. Není to křest pokání. Ježíš je bez hříchu. Nestojí tam kvůli sobě. Stojí tam kvůli nám. Právě proto Jan Křtitel protestuje. Protestuje správně. Ten, kdo je čistý, se nechává křtít. Ten, kdo má křtít, stojí ve frontě. Víra má přece mít řád. Jenže Ježíš Jana nepřesvědčuje argumenty. Řekne jen: Nech tak nyní. Dovol, aby se Boží vůle naplnila způsobem, který není pohodlný ani přehledný.
Ježíš vstupuje do vody, aby se s člověkem ztotožnil. Ne shora, ne z dálky, ale zevnitř lidské situace. Stojí tam, kde stojí lidé s rozbitými vztahy, s neklidem, s vinami i otázkami. Ne proto, že by byl jedním z hříšníků, ale proto, že s nimi nechce zůstat oddělený. To je první silná zpráva dnešního svátku. Bůh nepřichází člověka opravovat z bezpečné vzdálenosti. Přichází s ním stát do vody.
Ve chvíli, kdy Ježíš z Jordánu vystoupí, se otevře nebe. To otevřené nebe není kulisa. Je to zjevení. Otec neříká nic nového. Říká nahlas to, co platí od věčnosti. To je můj milovaný Syn. Ne proto, že by Ježíš právě obstál. Ne proto, že by splnil úkol. Prostě proto, že je Synem. Identita přichází dřív než poslání. Vztah dřív než výkon. A to je logika, která se nám často bortí.
My totiž žijeme opačně. Nejprve výkon, potom snad přijetí. Nejprve splnit, potom si zasloužit. Nejprve se srovnat, potom se odvážit uvěřit, že mě Bůh bere vážně. Evangelium dnes tenhle pořádek obrací. Říká, že bezpodmínečné „ano“ zaznívá na začátku. Právě proto se člověk může vydat na cestu.
Tady se dotýkáme jádra svátku Křtu Páně. To, co se u Jordánu zjevilo na Ježíši, není jednorázová výjimka. Je to obraz toho, co Bůh dělá při každém křtu. Při našem křtu se také otevřelo nebe. Tiše, bez efektů, bez holubice. Otevřelo se skutečně. A Bůh tam řekl totéž. Toto je můj milovaný syn. Toto je má milovaná dcera.
Ne proto, že bychom byli bez hříchu. Ne proto, že bychom měli život v pořádku. Ne proto, že bychom byli lepší než ostatní. Proto, že jsme byli ponořeni do Krista. Do jeho vztahu k Otci. Do jeho synovství. Ježíš je Syn přirozeně. My se Božími dětmi stáváme darem. A dary se nezasluhují. Dary se přijímají.
Jedna žena chodila do kostela dlouhá léta. Sedávala vzadu, blízko uličky. Ne proto, že by chtěla utéct, ale proto, že se tam cítila nejméně vidět. Její život nebyl jednoduchý. Rozvod, napjaté vztahy s dětmi, víra spíš křehká než jistá. Jednou řekla, že má pocit, že Bůh má raději lidi, kteří mají život víc pohromadě. Že ona sama je pořád někde mezi.
Když se jí někdo zeptal, proč do kostela chodí, odpověděla prostě. Protože tady aspoň na chvíli nemusím nic vysvětlovat. Nemusím se obhajovat. Nemusím se tvářit silně. Jen sedím a doufám, že mě Bůh nepřestal mít rád. V tu chvíli jí bylo řečeno něco velmi prostého a velmi pravdivého. Bůh tě nemá rád proto, že máš život v pořádku. Bůh tě má rád proto, že jsi jeho dcera. A z toho se teprve dá žít, růst i znovu vstávat.
Tenhle příběh není o výjimce. Je o křtu. O tom, že Boží přijetí není odměna za zvládnutý život, ale pevná půda pod nohama tam, kde se život někdy hroutí.
Když byl Ježíš pokřtěn, otevřelo se nebe a zaznělo: to je můj milovaný Syn. Když jsi byl pokřtěn ty, otevřelo se nebe také. Bez hluku, bez svědků, ale skutečně. A Bůh tam řekl: toto je můj milovaný syn. Toto je má milovaná dcera.
Otázka dnešní neděle proto nezní, jestli jsme dost dobří. Nezní ani, jestli jsme bez chříchu. Zní, jestli si troufneme žít s vědomím, že nad námi už jednou zaznělo Boží „ano“. Protože pokud tomu uvěříme, změní se všechno. Ne proto, že by byl život lehčí. Ale proto, že už nikdy nebude bezejmenný. A to je světlo, které se nezhasíná ani po odchodu z kostela.
