Tvrdé srdce není vždy zlé.
Někdy je jen zraněné. Jindy unavené. Anebo příliš hrdé na to, aby přiznalo, že potřebuje světlo, které svítí odjinud než z nás samotných.
Možná kdysi milovalo, věřilo, doufalo – a někdo nebo něco mu ten oheň sfoukl. Zůstalo zavřené jako dům po bouři. Ale i zavřené dveře si někdy pamatují vůni návštěvy.
Poselství dnešního dne není výčitka, ale výzva.
Výzva k tomu, abychom nezavírali oči – před pravdou, před hlasem svědomí, před láskou, která nechce nic než dobro.
Abychom se nebáli změny. A hlavně – abychom se nebáli otevřít.
Protože kde je otevřené srdce, tam může vstoupit naděje. Tiše, jako paprsek do ranní mlhy. Jako hlas, který neřve, ale přesto ho uslyšíš.
Pokora není slabost. Je to odvaha připustit, že nejsme středem světa.
A že možná právě skrze modlitbu, ticho, nebo obyčejné lidské gesto se k nám může přiblížit něco většího.
Něco, co nás promění.
Ne nutně zvenčí – ale zevnitř. Jako když se v zimě pod ledem začne hýbat voda.
Kéž dnešní den otevře naše srdce – ne tvrdosti, ale pokoji.
Ne pýše, ale světlu.
Ať věříme nebo hledáme, otevřenost je vždy začátkem proměny.
A každé srdce, i to nejtvrdší, touží být jednou vyslyšeno.
+jZ
