8. neděle v mezidobí
Ústa mluví to, čím přetéká srdce.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 6,39-45)
Ježíš řekl učedníkům přirovnání: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím (přetéká) srdce.“
Milovaní,
dnešní evangelium je jako zrcadlo. Ježíš nám nastavuje odraz a říká: „Podívej se, kdo jsi!“
Možná se ti to nebude líbit. Možná tě to rozesměje. Možná tě to zarazí. Ale ať tak či onak, tahle slova jdou až do hloubky našeho srdce.
Tři obrazy – slepý vůdce, trám v oku a strom nesoucí ovoce – jsou jako tři kapitoly v knize našeho života. Dnes si je rozebereme, a kdo ví, třeba na konci zjistíme něco, co nás posune k lepšímu.
Slepý vůdce a ti, kdo mu důvěřují
„Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“
Zkuste si představit tu scénu. Dva chlapíci, každý s tmavými brýlemi a bílou holí, se drží za rameno a kráčí vstříc… no, přesně tomu, co je před nimi. A pak bác! Oba leží v jámě a lamentují: „Jak se to mohlo stát?“
A teď se podívejme do reálného života. Kolikrát jsme slepě následovali někoho, kdo neměl ponětí, kam jde? Možná to byl někdo v naší rodině, kdo nám radil, aniž by sám věděl, jak na to. Možná někdo ve škole, kdo se tvářil jako borec, ale nakonec všechny stáhl ke dnu. Nebo influencer, co má odpověď na všechno, ale když se podíváme blíž, zjistíme, že jen opakuje, co někde slyšel.
A někdy jsme to my sami. Myslíme si, že víme, a přitom jsme stejně ztracení jako ten druhý.
Ježíš tady nenabádá k tomu, abychom podezřívali všechny kolem. Spíš říká: „Otevři oči! Než někoho povedeš, ujisti se, že sám vidíš cestu.“ A jak ji vidět? Jak nebýt slepý?
Možná by stačilo víc mlčet a víc poslouchat. Možná by pomohlo častěji se ptát: „Pane, co ty na to?“
Trám v oku – královna všech metafor
„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“
Přiznejme si to – tohle je mistrovská ironie. Vidět drobnou třísku v oku druhého, zatímco nám z oka trčí celý trám? Je to, jako kdyby někdo s teleskopickou anténou na hlavě křičel: „Podívej, máš něco ve vlasech!“
A my to děláme pořád. „Podívej, jaký je nepořádný!“ A přitom se podíváme na svůj stůl a vidíme armádu špinavých hrnků.
„Ty jsi tak netrpělivý!“ říkáme, zatímco se sami vztekáme, že někdo u pokladny platí drobnými.
„To je ale arogantní člověk!“ A přitom si v duchu myslíme: „Kdyby byl aspoň trochu jako já…“
Ježíš říká: „Podívej se nejdřív do zrcadla.“
Ne proto, aby nás zostudil. Ale protože chce, abychom byli opravdoví. Protože když se naučíme být k sobě upřímní, zjistíme, že už nemáme potřebu pořád řešit druhé.
A pak se stane zvláštní věc: najednou budeme schopni pomáhat. Ne s kritikou, ne s povýšeností, ale s pokorou. A možná si ten druhý řekne: „Hele, on mi nechce vyčítat, ale fakt mi chce pomoct.“
A tohle svět potřebuje.
Strom a jeho ovoce – to, co opravdu jsme
„Každý strom se pozná po vlastním ovoci.“
Jak poznáte jabloň? Podle jablek. Jak poznáte švestku? Podle švestek.
A jak poznáte člověka? Podle toho, co z něj vychází.
Naše slova, naše činy, naše gesta – to všechno je jako ovoce na stromě našeho života.
Všimli jste si někdy, jak lidé mluví?
Někdo otevře pusu a je to jako med. Povzbudí, rozesměje, dodá naději.
A jiný promluví a je to jako jed. Všechno zní negativně, všechno je kritika, všechno je špatně.
Ale tohle není o technice komunikace. To je o srdci. Protože Ježíš říká:
„Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce.“
Co máme uvnitř, to nakonec vyjde ven. Nemůžeme dlouho skrývat, jací doopravdy jsme.
Pokud je uvnitř závist, dříve nebo později se projeví.
Pokud je uvnitř hořkost, začne prosakovat.
Ale pokud je uvnitř láska, začne být vidět.
A proto se musíme ptát: „Co nosím v srdci? Co roste na mém stromě?“
Někdy možná máme pocit, že na nás roste jen kyselé ovoce. Ale dobrá zpráva je, že Bůh je skvělý zahradník. Umí přihnojit, umí zalít, umí prostříhat větve, které neplodí.
Když se mu otevřeme, může z nás udělat zdravý strom, který ponese dobré ovoce.
Závěr: Jaký jsem vlastně člověk?
Dnešní evangelium nás volá k sebereflexi. Ne k tomu, abychom se bičovali za své chyby, ale abychom se dívali pravdě do očí.
• Nechávám se vést těmi správnými lidmi? Nebo někým, kdo mě jen táhne dolů?
• Jsem k sobě upřímný, nebo radši řeším chyby druhých?
• Jaké ovoce roste na mém stromě? Co si z mého života odnášejí lidé kolem mě?
A pokud zjistím, že odpovědi nejsou úplně povzbudivé – není to konec světa. Protože ten, kdo tohle evangelium říká, není soudce, který nás chce zničit, ale milující Pán, který nás chce proměnit.
Tak mu dejme šanci. On sám je světlo, které otevírá oči.
On je láska, která vytahuje trám z našeho oka.
A on je ten, kdo může proměnit náš život v dobrý strom, plný sladkého ovoce.
A to je něco, co stojí za to!
+jZ
