Půst. Vždycky jsem ho vnímal jako něco těžkého. Odepřít si jídlo, kávu, sladkosti… Jenže jednou mi došlo, že půst není jen o tom, co si odpírám, ale hlavně o tom, pro co dělám místo.
Podívej se na ten obrázek. Ti mladí lidé netančí ze zoufalství, ale z radosti. A přesně takový by měl být i půst – ne jako těžké břemeno, ale jako tanec s Bohem. Uvolnit místo v srdci, dát prostor radosti, pustit Ježíše na parket svého života.
Panna Maria říká: „Děti moje, přeji si, abyste se staly apoštoly lásky.“ A láska? Ta se neměří tím, co si odepřeme, ale tím, co dáme. Tak co dnes Bohu nabídneš? Možná méně sociálních sítí a více modlitby. Možná méně stížností a více vděčnosti. Možná méně strachu a více důvěry.
A co kdyby letošní půst nebyl o tom, co nesmím, ale o tom, co můžu? Možná zjistíme, že půst není krok zpět, ale naopak – skok k radosti.
Tak co, jdeš tančit se mnou?
+jZ
