„A proč vlastně nemůžou mít ti vaši faráři manželky? To by si vyřešili půlku problémů, ne?“ Tahle otázka padá často. Občas s náznakem soucitu, jindy s lehkým sarkasmem. A někdy s opravdovým zájmem. Proč katoličtí kněží žijí v celibátu? Není to proti přirozenosti? Není to příliš tvrdé, nepřirozené, dokonce nebezpečné?
Pojďme si to říct otevřeně. Protože i tohle je téma, které si zaslouží víc než klišé, více než moralizování nebo uhnutí pohledem.
Ne zákaz, ale volba
Celibát není trest. Ani zákaz. Je to svobodné rozhodnutí. Ano – vážné, celoživotní a náročné. Ale svobodné. Žádný muž, který se stane katolickým knězem, není nucen k celibátu. Může si vybrat jinou cestu. Může se oženit, založit rodinu a být třeba stálým jáhnem nebo aktivním laikem, který slouží církvi jiným způsobem. Ale pokud chce být knězem římskokatolické církve, volí si cestu bez manželství. Dobrovolně. Vědomě.
A proč? Protože touží patřit celým srdcem Bohu a lidem. Bez výhrad. Bez vyhrazeného kouta, který by patřil jen jediné ženě a několika dětem. Ne že by rodina byla špatná – naopak! Ale je to jiný typ lásky. Jiný typ služby.
Kněz není nadčlověk
To neznamená, že kněží jsou andělé. Že nemají touhy, že se nikdy nezamilují, že neprocházejí osamělostí, pochybami nebo krizemi. Jsou to lidé jako každý jiný. A možná právě proto je celibát tak křehký a tak cenný. Ne proto, že by kněz nemohl milovat – ale právě proto, že miluje jinak. Veřejně. Pro všechny. Bez nároku na výlučnost.
A ano – někdy se to nedaří. Někdy člověk selže. Protože je to těžká cesta. Protože žijeme v době, která sexualitu přetavila v zábavu. A protože tlak je veliký. Ale i tady platí: selhání není důkazem zbytečnosti ideálu. Je to důkaz, že jsme lidé. A že potřebujeme milost, ne jen pravidla.
Kořen má jméno Ježíš
Celibát není lidský výmysl. Vychází z příkladu samotného Ježíše. Ten byl svobodný. Bez ženy, bez dětí, bez domova. A přesto miloval jako nikdo jiný. Jeho srdce bylo otevřené každému – bezpodmínečně. A právě to je vzor pro kněze. Ne rigidní a unavený starý mládenec, ale muž s otevřeným srdcem, který objímá všechny, aniž by si někoho přivlastnil.
A tohle je těžké. Protože svět to nechápe. Svět říká: „Když někoho miluješ, musíš si ho vzít.“ Ale Bůh říká: „Miluj tak, že se rozdáš. Bez vlastnění.“ A právě proto je celibát prorocký. Je znamením, že existuje láska, která není vypočítavá. Že existuje dar, který není podmíněný smlouvou. Že existuje čistota, která není slabostí, ale silou.
Láska, která bolí i dává
Kněžský celibát není sterilní. Kněz má být otcem. Má být tím, ke komu můžeš přijít, i když jsi na dně. Má být tím, kdo tě vyslechne, kdo tě požehná, kdo za tebe bojuje, když už nemůžeš. A tahle duchovní otcovská láska není náhradou za manželství. Je to jiný způsob otcovství – někdy bolestnější, protože nemá domov, do kterého se večer vrátíš, kde tě někdo čeká. Ale právě v tom je krása. Kněz se nevrací domů – protože je doma u všech. V nemocnici, v kostele, u lůžka, na ulici, v kapli. A často sám.
A přesto – nebo právě proto – je to jedna z největších výzev dnešní doby. Ukázat, že celibát není vyhýbání se lásce. Ale její rozšíření.
Tak co odpovědět?
Až se tě zase někdo zeptá, proč se kněží nežení, neříkej mu „protože nesmí“. Řekni: „Protože se rozhodli jinak.“ A pokud ten dotyčný dodá, že je to hloupost, že je to nebezpečné nebo divné – usměj se. A řekni, že je to možná všechno pravda. A přesto v tom někteří vidí krásu. Protože ne všechno, co dává smysl, je snadné. A ne všechno, co je náročné, je zbytečné.
Víra není o tom, že všechno chápeš. Ale že občas i to nepochopitelné může nést ovoce. A možná právě to je celibát.
