Někdy to vypadá jako paradox. Kněz mluví o chudobě, pokorně pozvedá ruce k nebi… a přitom za ním září zlacený oltář, kolem sochy v hedvábí a v rukou drží kalich, který stál víc než výplata běžné rodiny. Není to pokrytectví? Není to divadlo?
Otázka, kterou dostává církev znovu a znovu. A je to dobře. Protože kdyby se na to nikdo neptal, byli bychom buď slepí, nebo hluchoněmí. Jenže pravdivá odpověď není na tři slova. Není to ani „ne, to není pokrytectví“, ale ani „ano, jsme svatí a všechno děláme nejlíp“. Odpověď je delší. A lidská. A právě takovou ti nabízím.
Zlato kolem oltáře není zlato v trezoru
Když někdo říká „církev má zlato“, většinou tím myslí buď viditelné umělecké předměty – jako jsou kalichy, monstrance, oltáře, fresky, vitráže –, nebo peníze, které spravuje jako instituce. A ano, má obojí. A právě proto je potřeba odlišit, co je k čemu. Zlato kolem oltáře má hluboký symbolický význam. Nejde o lesk pro efekt. Ale o důstojnost. Církev věří, že v Eucharistii je skutečně přítomen Bůh. A chce, aby i naše lidské prostředí bylo důstojné tomu, co slavíme. Proto je tolik krásy soustředěno kolem svatostánku – ne kvůli pýše, ale kvůli úctě.
Když přijde návštěva, nabídneš jim kávu v tom nejlepším hrníčku. Když se narodí dítě, koupíš mu měkkou deku. A když věříš, že Bůh je skutečně tady, chceš mu připravit místo, které nebude špinavé, zanedbané a levné. Umění v kostelích není dekorace. Je to modlitba barvami, hudbou, kamenem i zlatem.
Co se nedá pověsit na zeď
Ano, církev má i reálný majetek. Budovy. Pozemky. Finanční prostředky, které spravuje. Ale víš, co je na tom nejzásadnější? To všechno nebylo ukradeno.
Většina historických předmětů, ale i pozemků a financí, byla církvi darována. Králi, šlechtici, řemeslníky, ale i obyčejnými lidmi. Dávali z vděčnosti. Nebo jako prosbu. Někdy jako gesto pokání. A někdy prostě proto, že to tak cítili. Darovali ze svého nadbytku. Nebo z toho mála, co měli.
A to platí i dnes. Jsou lidé, kteří posílají farnostem stovky i tisíce korun měsíčně. Protože věří, že víra není samozřejmost. A protože chtějí, aby kostel stál, svítil, topil, a byl tu pro všechny – i pro ty, kteří nic nedají. I pro ty, kteří přijdou jen jednou za rok. Nebo nikdy.
Chudoba není to, co nemáš
Ježíš neměl nic. A přitom měl všechno. Měl ruce, které uzdravovaly. Slova, která proměňovala. Srdce, které milovalo bez podmínek. A přesto se nikde nepíše, že zakázal krásu. Chodil do chrámu, kde byly závěsy z purpuru a kde se obětovalo v lesku mědi a kadidla. Neodsoudil výzdobu. Ale srdce, které se za ni schovává.
Chudoba v křesťanském smyslu neznamená, že nesmíš mít nic. Ale že na tom ničem nelpíš. Že se o to dokážeš rozdělit. A že to, co máš, není tvoje. Ale k dispozici.
A právě tady se dotýkáme pravdy. Církev vlastní majetek. Ale současně ho dennodenně přeměňuje na jídlo, které nasytí, na domov, který ochrání, na teplo, které zahřeje. Jsou to tisíce projektů, které běží v tichosti. Bez PR kampaní. Nejsou na výstavě. Ale přesto existují. A proměňují svět.
Skutečný poklad
A víš, kdo nikdy nebude zapsán v účetnictví církve jako aktivum? Ten, kdo občas přespí na faře pod dekou, protože už nemá kam jít. Bezdomovec, který přišel, protože se venku už nedalo přežít. Máma s dítětem, která utekla před násilím. Kluk, co všechno prohrál a potřeboval jen chvilku ticha, aniž by musel cokoli vysvětlovat.
Nikdo z nich není na výročenkách, nikdo je nezve na galavečeře. A přece možná právě oni jsou tím největším pokladem, který Kristus církvi zanechal. Ne ve vitríně, ale v předsíni fary, pod starou dekou, mezi dvěma topením. Protože někdy největší důstojnost není v tom, co vypadá svatě, ale v tom, co voní po lidskosti.
A proto…
Když se příště někdo zeptá, proč církev vlastní zlato, neříkej mu hned, že se plete. Možná se totiž ptá proto, že touží po pravdě. Možná to říká z bolesti. Možná proto, že má vzpomínku na kostel, kde se cítil odstrčený. A možná proto, že chce vědět, jestli ta víra, o které mluvíme, opravdu patří i jemu.
Odpověz mu tak, aby cítil, že patří. Protože právě to je to největší zlato, které máme.
