Franz Kafka, muž bolesti, ticha a hloubky, možná nenapsal evangelium, ale žil jedno malé podobenství.
Když mu bylo čtyřicet, procházel se jednou po berlínském parku a potkal plačící holčičku. Ztratila svou oblíbenou panenku. Kafka jí pomohl hledat, ale marně. Aby ji utěšil, slíbil, že panenku najde. Ať prý přijde zítra znovu.
Druhý den jí místo panenky předal dopis, údajně psaný od ní:
„Prosím, neplakej. Vydala jsem se na cestu kolem světa. Budu ti psát o svých dobrodružstvích.“
Tak začal příběh, který pokračoval až do konce Kafkova života. Každý den přinesl nový dopis plný dobrodružství, který holčičku znovu a znovu okouzloval. Díky nim se z její bolesti stala radost, z prázdna vzniklo očekávání.
Nakonec Kafka přinesl panenku (koupil jinou), která se prý právě vrátila z cest.
„Ale ta nevypadá jako moje panenka,“ namítla dívka.
Kafka jí podal poslední dopis:
„Cestování mě změnilo.“
Holčička novou panenku objala. Pochopila.
O rok později Kafka zemřel. A o mnoho let později, když už byla dívka dospělá, našla uvnitř panenky drobný dopis, ukrytý a podepsaný Kafkou:
„Všechno, co miluješ, pravděpodobně ztratíš, ale nakonec se láska vrátí – jen v jiné podobě.“
Tento příběh není jen o jednom setkání. Je o nás všech.
Kolikrát jsme ztratili něco, co jsme milovali? Člověka, sen, důvěru, naději… A přesto, Bůh jako Kafka šeptá do našich ran dopisy lásky. Každý den jiný. Každý den nový.
I Kristus po vzkříšení vypadal jinak – Marie ho nepoznala, učedníci na cestě do Emauz také ne. A přesto to byl On. Stejný – a přesto proměněný. Láska se vrací. Jinak. Hlouběji.
Naučme se dívat víc srdcem než očima. V tichu, v ztrátách, v proměnách. Tam se rodí zázraky. Tam přichází Láska – někdy v jiném těle, jindy v novém smyslu, ale vždycky věrná.
Zeptej se dnes: Co jsem ztratil? A co se mi vrátilo – jinak, ale krásně?
A třeba uslyšíš Boží šepot:
„Neboj se. Jsem s tebou. I když jinak, jsem tu stále.“
+jZ
