5. neděle v mezidobí
Nechali všeho a šli za ním.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 5,1-11)
Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Bratři a sestry, přátelé a možná i vy, kdo jste sem zabloudili,
představte si, že jste celý den pracovali. Dřeli jste jako koně. Makali jste v práci, starali se o rodinu, řešili milion věcí, snažili se všechno zvládnout. A pak přijde večer a vy se ohlédnete zpět a řeknete si: „A k čemu to vlastně bylo? Co jsem dnes vlastně dokázal?“
Takhle nějak se museli cítit i ti rybáři z evangelia. Celou noc byli na jezeře, házeli sítě, vymýšleli triky, jak nalákat ryby – a nic. NULA. Úplně stejně, jako když se snažíme být lepší, když se snažíme někoho přesvědčit, že máme pravdu, nebo když se snažíme žít správně… a pak se ráno probudíme a máme pocit, že všechno bylo marné.
A právě v tenhle moment – když už nemají sílu, když jsou unavení, když je všechno zdánlivě k ničemu – přichází Ježíš. Jen tak si přijde k jezeru, kde se Petr s kamarády chystají domů, a řekne něco, co nedává smysl:
„Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě.“
Boží „nesmysly„
Milovaní, všimli jste si někdy, jak často nám Bůh dává příkazy, které jsou úplně proti zdravému rozumu?
-
„Odpusť sedmdesát sedmkrát.“ (Ale proč, když mi ublížili?)
-
„Milujte své nepřátele.“ (Ale oni jsou fakt otravní!)
-
„Kdo chce být první, ať je poslední.“ (A to se vyplatí jak?)
-
„Ztratit svůj život znamená ho najít.“ (To už fakt nedává smysl.)
A teď přichází další „nesmysl“: „Vy, kteří jste celou noc nic nechytili, hoďte sítě znovu.“
A teď ruku na srdce. Co byste dělali vy, kdyby vám tohle někdo řekl?
Možná byste si pomysleli: „Ale tak to víš, že jo. Ty sice umíš kázat, ale já jsem rybář, takže si nech svoje duchovní kecy a já půjdu domů spát.“
Jenže Petr, unavený a možná trochu skeptický, řekne něco, co všechno mění: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“
A v ten moment se děje zázrak.
A teď si představte…
… že byste se tohohle drželi i vy. Že byste v nějakém momentě svého života, kdy už jste fakt vyřízení, řekli Bohu:
„Bože, já tomu nerozumím, nevidím smysl, nechápu, proč bych to měl dělat… ale na tvé slovo to zkusím.“
-
„Bože, jsem v manželství, kde to skřípe. Ale na tvé slovo budu dál bojovat o lásku.“
-
„Bože, nemám chuť odpustit. Ale na tvé slovo to aspoň zkusím.“
-
„Bože, nevím, jestli mi má víra vůbec k něčemu je. Ale na tvé slovo neuteču.“
A co se stane? Stejně jako u Petra: Bum! Zázrak. Možná ne okamžitě. Možná ne tak okatě. Ale Bůh nikdy neříká: „Hoďte sítě“, pokud nemá v plánu něco velkého.
Petr padá na kolena
Teď přichází nejzajímavější moment celého příběhu. Petr vidí ten zázrak, vidí ty přetékající sítě, a místo aby se radoval, padne na kolena a řekne: „Pane, odejdi ode mě, jsem hříšný člověk.“
Tohle je něco, co by nás mělo zarazit. Proč se nepochlubí? Proč se neraduje? Protože v ten moment pochopil pravdu, která ho přemohla: Bůh je skutečný. Je mocný. A já na něj nejsem připravený.
Kolikrát se nám tohle stane? Kolikrát máme pocit, že nejsme dost dobří pro Boha? Že jsme moc hříšní, moc slabí, moc nedokonalí?
Možná i vy máte někdy pocit, že když se podíváte na svůj život, musíte říct:
„Pane, odejdi ode mě. Fakt si mě nezasloužíš. Podívej se, jak často selhávám. Podívej se, kolikrát jsem tě zradil. Podívej se na můj život… tohle nemůžeš chtít.“
A víte, co na to řekne Ježíš?
„Neboj se. Od teď budeš lovit lidi.“
Jinými slovy: „Mě tvoje slabosti nezajímají. Mě zajímá, jestli jsi ochotný jít za mnou.“
Jsi ochotný?
A teď ta otázka: Jsi ochotný?
Protože křesťanství není pro dokonalé lidi. Křesťanství je pro lidi, kteří včera selhali, dneska pochybují a zítra se znovu pokusí vstát.
Petr, Jakub a Jan nechali všechno a šli za ním. Ale všimli jste si, že evangelium neříká, že by se nejdřív šli domů převléknout? Nepíšou manželkám SMSky: „Budu pozdě, šéf mě přijal na nový job.“ Oni prostě vstanou a jdou.
A to je výzva i pro nás. Když tě Bůh volá, jdi.
-
Možná tě volá k tomu, abys byl lepší manžel/manželka.
-
Možná tě volá k tomu, abys se začal starat o lidi kolem sebe.
-
Možná tě volá k tomu, abys odpustil, začal znova, udělal krok do neznáma.
Ale jedno je jisté: Když tě Bůh volá, nikdy to není proto, aby tě nechal padnout.
Jaký je tvůj „lov“?
Na závěr jedna otázka: Jaký je tvůj rybolov? Kde tě Bůh chce mít?
Možná nejsi kněz, misionář nebo kazatel. Ale to neznamená, že nejsi „rybář lidí“. Možná jsi učitel, který někomu změní život. Možná jsi prodavačka, která někoho zachrání laskavostí. Možná jsi doktor, řidič, rodič, kamarád, který může být Ježíšovýma rukama tam, kde je.
A tak se neboj. Zajeď na hlubinu. Hoď sítě. A věř, že Bůh tě nenechá chytat naprázdno.
Protože Ježíš říká i tobě:
„Neboj se! Odteď budeš lovit lidi.“
+jZ
