33. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 21,5–19):
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdy se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést. Mnozí totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat ‚Já jsem to‘ a ‚Ten čas je tady‘. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“
Podnět k rozjímání:
Kde dnes cítím, že jsem jako ten dřevěný panáček stisknutý životem? A komu dovolím, aby ve mně znovu napnul to, co povolilo?
Milovaní,
když jsem byl malý, měl jsem dřevěného pajduláka na malém podstavci. V jeho středu bylo skryté kolečko. Jakmile člověk na kolečko zatlačil, panáček se sesypal a vypadal, jako když se někomu zhroutí celý svět během jediné minuty. A stačilo prst jen povolit a on se okamžitě postavil zpříma, jako by se zrovna narodil. Dlouho jsem si myslel, že bych ho měl narovnat rukama, upravit nohy a pomoct mu držet balanc, ale nic z toho nefungovalo. Stál jedině tehdy, když se v něm znovu obnovilo to vnitřní napětí. Tehdy jsem ještě nechápal, že jednou bude právě tenhle panáček vysvětlovat evangelium lépe než dlouhé úvahy.
Ježíš dnes mluví o věcech, které dokážou člověka stisknout stejně pevně jako to kolečko. Mluví o válkách, strachu, zradách, o tlaku zvnějšku i zevnitř. O situacích, ve kterých se člověku zdá, že už nemá sílu ani stát, ani mluvit, ani doufat. A přesto Ježíš mezi všemi těmi temnými větami vloží slova, která jsou jasná a tichá jako světlo v noci. Říká: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu.“ Neříká to jako generál svým vojákům. Říká to jako někdo, kdo ví, že člověk nestojí díky dokonalému držení těla, ale díky tomu, že uvnitř někdo povolí tlak, který ho dusí.
Každý z nás zná chvíle, kdy má srdce stažené víc než by sneslo. A člověk se pak opravuje zvenku. Dělá, co může. Rovná si život jako já kdysi rovnal panáčkovi ruce a nohy. Ale stejně jako u té hračky, ani u nás to zvenčí nefunguje. Přesun židlí v duši nezmění vítr. Skutečná síla stojí v něčem jiném. V tom, že dovolíme Bohu, aby se dotkl toho, co je uvnitř. Aby povolil tlak v místě, kde nás život nejvíc zmáčkl.
Ježíšova věta „Ani vlas z hlavy se vám neztratí“ nezlehčuje realitu bolesti. Říká něco mnohem většího. Že nic, co nás tlačí, není silnější než ten, kdo nás drží. A že i když padáme, nejsme v pádu sami. Že On dokáže udržet napětí, které nás staví.
Proto dnes říká: „Trpělivostí zachráníte svou duši.“ Trpělivost dnes zní skoro jako slabost, ale je to pozvánka k hluboké odvaze. Ne vzdát to. Ne utéct. Ne zakrýt padání. Prostě stát na místě, kam mě Bůh postavil, a čekat, až On povolí tlak, který člověk sám nesníží.
V tom je skutečné vykoupení. Ne v tom, že se všechno kolem zázračně srovná, ale v tom, že se něco vrátí do pořádku uvnitř nás. Že Bůh obnoví napětí v srdci, které drží celý člověk pohromadě. A že se pak člověk vzpřímí ne proto, že je silný, ale proto, že je milovaný.
Na okraj
Možná se dnes cítíš jako ten dřevěný panáček. Možná máš pocit, že někdo nebo něco tlačí na to tvé vnitřní kolečko moc dlouho. A Ježíš ti říká jen jedno: „Zdvihni hlavu. Ne proto, že máš sílu, ale proto, že já tě držím.“ Tam začíná každé vykoupení. Ne v bouřkách, ale v pohledu vzhůru.
