17. neděle v mezidobí
Dostali jste ducha synovství, a proto můžeme volat: Abba, Otče!
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 11,1-13)
Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ Řekl jim (dále): „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“
Podnět k rozjímání
Modlitba není o správných slovech. Není to přednes, test z katechismu ani kouzelná formule. Je to důvěrné oslovení. A ještě víc: je to zaklepání na dveře, které se nezavírají, i když už doma dávno zhasli.
Milovaní,
modlitba Otče náš je jednou z mála věcí, kterou jsme nedostali od církevních komisí ani překladatelských týmů, ale přímo z úst Ježíšových. A právě proto je tak lidská, stručná a syrová. Neobsahuje žádné složitosti, žádné odbočky – jen to, co dítě řekne otci, když mu důvěřuje: „Dej mi, odpusť mi, veď mě…“ A hlavně – „Buď tu se mnou.“
Ježíš nás neučí techniku, ale vztah. Neříká „když se budete modlit, citujte Izaiáše nebo dělejte poklony každé dvě věty“. Říká: „Říkejte Otče.“ A to je výzva. Protože v tom jediném slově se všechno láme. Je rozdíl, jestli Bohu říkáš „Pane vesmíru, všemohoucí Králi“ – a nebo „Tati“. A pokud máš s tátou zkušenosti bolavé nebo žádné, může to být setsakra těžké.
Ale Ježíš pokračuje dál a říká něco, co by si měl každý vytetovat do srdce: „Když už vy, kteří máte máslo na hlavě, umíte být občas dobří na svoje děti – jak moc lepší je Bůh.“ Tohle není výčitka. To je naděje. Naděje pro každého, kdo si myslí, že si modlitbu musí zasloužit, že se musí líbit Bohu, že musí říct správná slova. Nemusíš. Stačí říct: „Tati, jsem tady. Je mi smutno. Dneska se mi nic nedaří. Potřebuju obejmout.“
Nebo: „Tati, dneska děkuju. Fakt děkuju. Za chleba, za děti, za to, že jsem ještě pořád tady.“
A Bůh poslouchá. I když neodpovídá hned. I když se někdy tváří, že spí. I když dveře vypadají zavřené. Možná je nechal pootevřené, aby tě slyšel lépe, když na ně budeš zlehka klepat.
Modlitba není žebrání. Je to připomínka vztahu
V evangeliu Ježíš vypráví, jak někdo klepe o půlnoci na dveře. Trochu nešikovně. Ale tady nejde o slušnost. Jde o neodbytnost. O odvahu připomenout, že mezi přáteli se dveře nezamykají. A mezi otcem a dítětem už vůbec ne.
Bůh nás nikdy nenechá klepat do prázdna. Není to automat na přání, ale je to přítomnost, která slyší i to, co neřekneš nahlas. A když už jsme u toho – když se modlíš a nic se neděje, možná Bůh čeká, až přestaneš mluvit, aby mohl něco říct On.
Důvěra není naivita. Je to rozhodnutí věřit, že dveře jsou otevřené
Tahle doba nás učí, že když něco chceš, musíš makat, přemlouvat, zasloužit si to. Ale Ježíš mluví o Otci, který nedává štíry místo vajíček, kameny místo chleba. Zkus to s Ním jako dítě. S důvěrou. I když si připadáš jako smolař, který klepe a nikdo neotevírá. Bůh není za těmi dveřmi schovaný se stopkami. On už dávno otevřel – jen čeká, jestli do té náruče opravdu vstoupíš. A víš co? Stačí říct: „Otče…“ A pokračování už přijde samo.
