31. neděle v mezidobí
Evangelium podle Marka (Mk 12, 28-34)
Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“
Ježíš odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“
Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“
Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“
A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Miluj bez hranic: Jak zapálit světlo v sobě i kolem sebe
Představte si, že by dneska někdo přišel za Ježíšem s otázkou: „Hele, Ježíši, co je v životě to úplně nejdůležitější?“
Není to něco, co řešíme všichni? Co je fakt důležité, co má smysl? Možná bychom čekali, že Ježíš odpoví: „Modli se třikrát denně, choď každou neděli do kostela, jez správně, chovej se slušně…“ Ale Ježíš řekne: „Miluj. Miluj Boha a miluj lidi kolem sebe.“ A tím to končí.
Tahle odpověď je krásná a těžká zároveň. Láska k Bohu – to se někdy těžko vysvětluje. Jak milovat někoho, koho nevidíme? Jak na to jít?
Řeknu vám příběh: Představte si, že jste na chatě uprostřed lesa, daleko od mobilního signálu. Je tma jak v pytli a vy nemáte baterku. Co uděláte? Nahmatáte první svíčku, kterou najdete, zapálíte ji, a najednou uvidíte kousek prostoru kolem. Ale abyste došli ven, potřebujete víc světla. Takhle to přesně funguje s Bohem – každý malý okamžik, kdy se k němu obrátíte, je jako další plamen v tom temném lese. Každý modlitbou a každým dobrým skutkem rozsvítíte kousek cesty. Postupně začnete chápat, že není sám, kdo tady svítí, ale že jste na cestě s ním.
A co ta láska k bližnímu? Tady je to trochu záludnější. Není vždy jednoduché „milovat bližního jako sebe“. Zvlášť když váš bližní je třeba ten člověk, který vám neustále leze na nervy, zkouší vaši trpělivost, nebo ten, kdo na vás pořád špatně kouká. Ale jak to vidí Ježíš? Láska k bližnímu není o tom, že si budeme všichni hned rozumět. Je to spíš o tom, že i přesto, že je někdo jiný, neodmítáme ho. Je to jako by nám Bůh říkal: „Vidíš ho? To je taky moje dítě, jako ty.“
A teď trošku vtipně: Láska k bližnímu se někdy rovná tomu, že když vám někdo ukradne poslední díl vaší oblíbené čokolády, vy ho za to neroztrháte jako papír. A že když vám máma už asi po sté řekne, ať uklidíte pokoj, vy to prostě uděláte. Tohle jsou malá vítězství lásky. Ne vždycky jsou vidět, ale dělají z nás lidi, kteří jdou správným směrem.
A tak tedy, jestli si z toho máme něco vzít, tak ať je to tohle: Když se zeptáme, co je fakt v životě důležité, odpověď zůstane stejná – miluj Boha, miluj lidi kolem sebe. Dělej malá gesta, která jsou jako ty zapálené svíčky. I kdyby se vám zdálo, že to nic nezmění, věřte, že děláte víc, než si umíte představit.
Závěrečné zamyšlení na týden:
Ať už nás tento týden čeká cokoliv, zkusme se držet myšlenky, že i malé činy mají velký význam. Každý den nám přinese šanci rozsvítit „svíčku“ – udělat maličkost, která přinese světlo do našeho života nebo života druhých. Třeba někomu pomoci, dát si pauzu a jen vděčně poděkovat za hezkou chvíli nebo nečekaně říct „mám tě rád“ někomu, kdo to potřebuje slyšet. Takové kroky se možná zdají nepatrné, ale společně tvoří cestu, která nás přibližuje k Bohu i k lidem kolem nás. Možná právě v tom je láska, kterou nám Ježíš připomíná – v jednoduchosti, která mění celý svět.
+jZ
