Říká se, že kdo se neumí zasmát sám sobě, nepochopil, o čem život je. Ale co smích a víra? Směje se i Bůh? A co když se nám v životě nedaří – má to být vtip? Nebo nám něco uniká?
Když ti vítr sfoukne klobouk
V křesťanských kruzích to občas vypadá, že radost je podezřelá a smích skoro hřích. Jako by svatost byla jen o vážné tváři a sepjatých rukou. Ale podívej se na svět. Na kachny. Na žirafy. Na to, jak děti upřímně vyprsknou smíchy, když někdo upadne do kečupu. Jestli je svět Boží dílo, pak se někdo tam nahoře očividně rád baví.
Jenže člověku se smích kolikrát zadrhne v krku. Zvlášť když právě prožívá ztrátu, bolest, vyhoření nebo jen ten klasický „no den blbec“. V tu chvíli se těžko věří, že Bůh má smysl pro humor. Spíš to vypadá, že si z nás někdo dělá srandu. Jenže právě v těch chvílích někde v koutku duše zazní nepatrné: „Počkej, tohle bude mít pointu.“
Bůh není suchar. A Ježíš taky ne
Ježíš přece nemohl být ten, s kým nikdo nechce sedět u stolu. Lidi ho vyhledávali, chodili za ním na pivo – teda vlastně na víno – a poslouchali ho celé hodiny. Říkal věci v podobenstvích, která dodnes rozesmějí, když si uvědomíme jejich pointu. Přirovnat farizee ke zdobenému hrobu, který je uvnitř plný hniloby? To není suchá teologie. To je stand-up s existenciálním přesahem.
Mimochodem – svatý Filip Neri byl známý tím, že si holil půl hlavy, nosil čepici naruby a schválně mluvil nesmysly, jen aby se ostatní přestali brát tak vážně. A svatá Terezie z Ávily? Když spadla z osla do bláta a modlila se: „Bože, když takhle jednáš se svými přáteli, nedivím se, že jich máš tak málo.“ To chceš.
Smích jako důkaz, že jsme víc než algoritmus
Smích je zvláštní věc. Neumí ho simulovat ani umělá inteligence tak, aby to bylo opravdové. Smích je víc než reflex. Je to záchvěv duše, která zahlédla něco hlubšího, než jen vtip. Možná se smějeme proto, že nám něco přesahuje a zároveň to cítíme blízko. A to je v podstatě i definice víry.
Takže ano, víra má co dělat se smíchem. Ne výsměchem, ale smíchem, který ti pomůže přežít šílené pondělky i tichá úterý, kdy nikdo nezavolá. Smíchem, který ti říká, že všechno ještě neskončilo. Že někde za rohem číhá překvapení. Že i když jsi teď dole, pořád máš v sobě obraz Boha, který umí rozesmát celý vesmír.
Závěrečná myšlenka: Možná Bůh není jen velký Architekt vesmíru, ale taky jeho první komik. A možná od nás nechce, abychom se pořád brali smrtelně vážně – ale abychom brali vážně lásku, odpuštění a naději. Protože i když se někdy všechno rozpadá, smích může být začátek zázraku. A i to je svaté.
+jZ
