Svátek Povýšení svatého Kříže
Klaníme se ti, Kriste, a velebíme tě, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Slova svatého evangelia podle Jana ((Jan 3,13–17))
Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“
Podnět k rozjímání
Kříž – symbol, který znají i ti, kdo nikdy nevkročili do kostela. Pro někoho ozdoba na řetízku, pro jiného suvenýr z pouti, pro dalšího znamení, kterému se radši vyhne. Jenže původně to nebyl šperk ani logo, ale popravčí nástroj. A právě ten se stal znamením lásky, která jde až do krajnosti.
Milovaní,
kříž. Symbol, který zná i ateista, co neví, jestli byl Mojžíš starší než Mozart. Pro někoho přívěsek na krku, pro jiného logotyp na nemocnici, pro další kus dřeva, který by nejradši schovali do sklepa. Jenže původně to nebyl šperk ani dekorace. Byl to popravčí nástroj, který měl jediné poslání: člověka zlomit a umlčet. A právě tenhle nástroj si Bůh troufl proměnit v největší znamení lásky. To není kýč. To je skandál.
Hodnota se ukáže v pádu
Nedávno jsem viděl dva kluky hádat se o mobily. Jeden měl nejnovější model, druhý starší kousek. Ten první se vytahoval, že jeho telefon zvládne všechno. A pak – bác! Spadl mu na zem a displej vypadl jak pavoučí síť. Druhý kluk se jen pousmál a ukázal: jeho starý mobil pořád svítí. Najednou nezáleželo na ceně, ale na tom, co vydrží. A přesně tak je to s vírou. Dokud je pohoda, obstojí i prázdné fráze. Ale jakmile přijde pád, nemoc nebo zrada, ukáže se, jestli víra není jen pozlátko, ale něco, co opravdu drží.
Ježíš proto připomíná příběh z pouště. Lidé reptali, hadi je kousali, Mojžíš udělal měděného hada a postavil ho na tyč. Kdo na něj pohlédl, byl zachráněn. Z nástroje smrti se stal lék. A přesně tohle se stalo na kříži. Popravčí nástroj se proměnil v bránu k životu. Je to paradox, který nejde vysvětlit, ale který jde zakusit. A právě ten paradox má sílu změnit člověka.
Tak Bůh miloval svět
„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ To zní skoro jako veršík z pohlednice. Jenže v originále je to šok. Bůh miloval svět ne ideální, ale tenhle. Svět, kde se lže, podvádí, válčí a kde i my sami občas stojíme za starou bačkoru. A přesto do něj Bůh vstoupil. Nedal nám manuál na šťastný život, ale sebe sama. Ne napsanou teorii, ale vztah.
A právě proto Ježíš nepřišel, aby odsoudil. Odsuzovat umíme skvěle sami. Ježíš přišel, aby zachránil. A kříž je důkaz, že to myslí vážně. Jenže kdo nechce, ten v něm vždycky uvidí slabost. Ale kdo se odváží podívat pořádně, uvidí sílu, která drží i tehdy, když už se všechno ostatní sype.
Most, který se nezhroutí
Možná si někdo řekne: „Kříž? To je středověký relikt.“ Ale kříže nosíme všichni. Některé mají jméno „rakovina“, jiné „samota“, další „rodinné vztahy“ nebo „vlastní hlava“. Kříž není věc, kterou si člověk vybírá do košíku, on si nás najde sám. A pak máme na výběr: buď nás zlomí, nebo nás zformuje. Rozdíl dělá to, jestli na něm stojíme sami, nebo s Kristem.
Až dnes uvidíte kříž – ať na kostele, na hřbitově nebo jen na něčím krku – zkuste se podívat jinak. Ne jako na plot, který dělí, ale jako na most, který spojuje. Spojuje člověka s Bohem, zoufalství s nadějí, smrt se životem. A ten most se nikdy nezhroutí. Protože není z kamene ani ze dřeva, ale z lásky. A Boží láska – to je jediná věc, která se nerozbije ani tehdy, když s ní praštíš o zem.
