Kostelní mše – místo hlubokého duchovního rozjímání, ticha a klidu. Nebo taky místo, kde se občas stane něco tak komického, že to spolehlivě rozesměje i toho největšího mrzouta v poslední lavici. Pojďme se podívat na některé vtipné momenty, které dokazují, že humor je dar od Boha – a že i během liturgie se občas může stát něco, na co se nezapomíná.
Hlad je nejlepší kuchař
V jedné ostravské farnosti se odehrála situace, kterou byste spíš čekali na scéně divadla než v kostele. Jeden notně znavený farník – pravděpodobně po vyčerpávající směně na šachtě – pocítil neodkladnou potřebu utišit hlad i žízeň. Co čert nechtěl (nebo možná chtěl?), zamířil rovnou k obětním darům připraveným vzadu v kostele. Chléb i víno, vše určené ke konsekraci, skončilo v jeho žaludku.
Když jsem během mše stál u oltáře, sundal jsem víčko z misky, aby začal obřad – a zůstal jsem jako opařený. Hostie? Pryč. Víno? Ani kapka. Obě nádoby zely prázdnotou. Když jsem si uvědomil, co se stalo, přelétl jsem pohledem přes kostelní lavice. A tam seděl on – farník s nenápadným úsměvem a výrazem člověka, který právě dosáhl vnitřního míru. Kněz, který vedl liturgii, jen suše poznamenal: „Hlad je nejlepší kuchař.“ A ten jeho výraz? K nezaplacení.
Dětská ústa, dětská pravda
Děti a kostel – to je nevyzpytatelná kombinace. Například chlapeček, který během kázání nahlas prohlásil: „Tohle už říkal minule!“ Nebo malá princezna, která při požehnání vznesla vážnou prosbu: „Pane faráři, můžete požehnat i mého jednorožce? Je to kamarád na celý život.“ A co teprve situace, kdy dítě při modlitbě „Otčenáš“ zapomene text a pohotově ho nahradí: „Díky za oběd, amen!“
Kleknutí – sportovní výkon hodný olympiády
Pokleknutí během mše – jednoduchý pohyb, nebo ne? Kdepak! Pokleknout bez toho, abyste omylem šlápli sousedovi na nohu, nepřevrhli svícen nebo nespadli do lavice za vámi, je akrobatický výkon. Jeden pán se jednou při pokleknutí tak soustředil, že místo do své lavice skončil na klíně starší paní, která to s humorem okomentovala: „Aspoň jsem už dlouho necítila takový zájem.“
Hudební chaos
Hudba dokáže během mše vytvořit tu správnou atmosféru. Tedy pokud se všechno povede. Jednou se varhaník rozhodl zahrát skladbu v tónině, kterou nikdo nečekal. Výsledkem byla taková kakofonie, že by se za ni nestyděl ani avantgardní orchestr. A když se přidala celá lavice, která neznala slova druhé sloky, bylo dílo dokonáno. Farář to zakončil pragmaticky: „Ať už jste zpívali cokoliv, Pán Bůh to pochopil.“
Moderní technologie na scéně
Mobilní telefony – nevyčerpatelný zdroj komických situací. V jedné farnosti začal během tiché modlitby zvonit mobilní telefon s vyzváněním: „Highway to Hell“. Provinilec se okamžitě začal omlouvat a situaci završil slovy: „To byla manželka!“ Jestli to byla náhoda, nebo skrytý vzkaz, to už se asi nikdy nedozvíme.
Obětní dary aneb prostor pro kreativitu
Někteří farníci dokáží být při obětním průvodu neuvěřitelně kreativní. Například babička, která jednou místo vína a chleba donesla sáček rýže a láhev limonády, protože „tohle bylo ve slevě“. Nebo ministrant, který cestou k oltáři zakopl a jeho hostie se rozletěly po celé kostelní podlaze – což vyvolalo spontánní „úklidovou brigádu“ přímo během mše.
Smích jako dar od Boha
Tyto momenty nám připomínají, že i v kostele jsme jen lidé. Trapasy se stávají a smích je nedílnou součástí našeho života – i toho duchovního. Takže až příště něco pokazíte, vzpomeňte si na hladového Ostraváka a jeho neplánovaný příděl svatého chleba. A nezapomeňte: smích je dar od Boha – tak ho sdílejme, nejen v lavicích, ale i v každodenním životě.
+jZ
