Ticho někdy dusí víc než slova. Ne to ticho, které léčí – ale to, které tlačí. Nabité neřeknutým. Znáš ten pocit. Něco tě štve, vadí, drhne – ale mlčíš. Ne proto, že bys nevěděl, co říct. Ale protože se bojíš, že to někoho zraní, že pokazíš náladu, že budeš za „toho, co řeší blbosti“. A tak to polkneš. Ne jednou. Pořád. A ono to v tobě zůstává. Neslyšně, ale ne neškodně.
Začne to být těžší. Jakoby na ramenou přibývaly kamínky. Jeden po druhém. Věci, které se nezdály důležité, začínají bolet. A pak… pak stačí drobnost. Někdo něco zapomene, podívá se špatně, použije nevhodný tón. A ty vybouchneš. Ale ne na toho, kdo ti ublížil – často na někoho úplně jiného. A často způsobem, který ti později není vlastní.
Proč? Protože jsi neřekl včas. Protože jsi dusil. A dusit neznamená vyřešit.
Máme strach z konfliktu. A přitom konflikt není synonymum pro válku. Může to být jen výměna pohledů. Setkání dvou pravd. Ale my máme naučeno, že klid = mlčení. Jenže to není klid. To je pasivní trpění.
Mluvit o tom, co se nám nelíbí, není slabost. Ani útok. Je to forma péče. Pokud to řeknu v klidu, bez sarkasmu a v pravý čas, je to způsob, jak chráním to, co mám rád. Ne jak to ničím.
Jednou mi někdo řekl: „Já to radši neříkám, protože nechci druhým ubližovat.“ A já se ho zeptal:
„A co když právě tím mlčením ubližuješ nejvíc?“
Ticho může být ostré. Neslyšné, ale bodavé. Když něco neřeknu, druhý to nemůže vědět. A tím mu beru možnost reagovat, přizpůsobit se, vyjít vstříc. Beru mu svobodu. A sobě dávám jed do žil.
Říct: „Tohle se mě dotklo.“ nebo „Tady cítím hranici.“ není útok. Je to otevřenost. A otevřenost je projev důvěry. Je to signál, že mi na vztahu záleží natolik, že se nebojím ukázat i nepohodlí.
Ježíš v evangeliu mluví napřímo. Ne proto, aby ničil, ale aby probudil. Nebál se říct pravdu. Ale říkal ji s vědomím, že člověk je víc než jeho chyba. Jeho slova často bolela, ale nikdy nebyla prázdná. Měla směr – ukazovala cestu.
Možná se bojíš, že když něco řekneš, ztratíš vztah. Ale co když právě v tom slově vztah začíná být opravdový? Co když je to ten moment, kdy přestáváme hrát role a začínáme být skuteční?
Řekni to. Klidně. S respektem. V pravý čas. Ale řekni to. Protože když něco dusíš, dusíš i sebe.
+jZ
P.S. Tato série zamyšlení je inspirovaná myšlenkami Jaroslava Duška označenými jako Návod na život. Příště se podíváme na další z nich: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. Někdy stačí jeden hovor, aby se svět trochu narovnal.
