30. neděle v mezidobí
Evangelium podle Lukáše (18,9–14)
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‘Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.’ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‘Bože, buď milostiv mně hříšnému.’ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Podnět k rozjímání
Bůh slyší i ty, kdo nemluví nahlas. Ale neslyší ty, kteří mluví jen sami se sebou.
Milovaní,
jednou po nedělní mši jsem vyšel ven a sedl si na lavičku před kostelem. Kousek ode mě se bavili dva muži. Jeden z nich, oblečený v saku, s výrazem spokojeného křesťana, říká: „Já mám vždycky tak dobrý pocit, když jdu z kostela. Všechno je tam na svém místě, zpívám, pomodlím se, a hned mám klid na duši.“
Druhý, mladší, si povzdychl: „Já sem chodím, ale upřímně – já ten klid necítím. Vždycky mám spíš pocit, že sem nepatřím.“
Ten první se na něj podíval s mírnou shovívavostí a pronesl: „Tak se víc snaž, chlapče.“
A já si v duchu řekl – tady stojí farizeus a celník. Jeden přesvědčený, že už má všechno v pořádku. Druhý, který se teprve hledá. Ale v Božích očích může mít k nebi blíž právě ten, kdo si není jistý. Protože ten, kdo má pochybnosti, se pořád ještě ptá. A Bůh má radši otázky než sebejisté odpovědi.
Farizeus – zbožný srdcem, ale hlučný duší
Farizeus byl člověk, který si plnil všechny povinnosti, modlil se, postil, dával almužny. Kdyby žil dnes, byl by předsedou farní rady, měl by všechny svátosti, přispíval by na charitu a měl srovnané účty. Ale jeho víra se stala účtovnictvím. Všechno spočítal – jen zapomněl započítat Boha.
Děkuje Bohu, ale jen proto, aby se pochválil. Jeho modlitba zní jako daňové přiznání spravedlivého člověka. Místo prosby nabízí výčet. A jeho srdce je plné sebe, takže pro Boha už nezbývá místo.
Kolikrát se nám to stane taky. Když se modlíme, ale ve skutečnosti si jen přehráváme vlastní zásluhy: co všechno jsme udělali, jak jsme slušní, poctiví, lepší než ti ostatní. Jenže Bůh neměří výšku svatosti. Měří hloubku pokory.
Celník – hříšník, který se přestal vymlouvat
Celník přichází do chrámu jako někdo, kdo nemá žádnou výmluvu. Neobhajuje se, neporovnává, neskrývá. Jen říká: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ A právě v tom je síla. Přiznat pravdu o sobě neznamená ztratit důstojnost. Znamená ji znovu získat.
Bůh slyší modlitbu farizea, ale neodpovídá. Slyší i celníka – a jde k němu. Protože Bůh není fascinován dokonalostí. Je dojat pravdou.
Celník odchází domů ospravedlněn, protože se nebál přiznat, že sám sebe spasit nedokáže. A to je klíč celé víry. Vědět, že bez Boha jsem ztracen – ale s Ním nikdy ne.
Kdo z nás stojí vepředu a kdo vzadu
Ježíšovo podobenství není o dvou lidech z dávné minulosti. Je o každém z nás. Každý máme v sobě trochu farizea i celníka. Ten první chce mít všechno pod kontrolou. Ten druhý se učí odevzdat. A k Bohu se nakonec dostane ne ten, kdo ví víc, ale ten, kdo se nechá vést.
Bůh nepotřebuje, abychom byli bezchybní. Potřebuje, abychom byli opravdoví. Protože i víra bez pravdy je jen maska – a masky možná chrání tvář, ale nikdy neotevřou srdce.
Až půjdeš dnes domů
Až dnes půjdeš z kostela, zkus se neptat, co všechno jsi zvládl. Zeptej se, kolik pravdy jsi si dovolil. Možná si řekneš: „Pane, dnes jsem byl jen unavený, bez soustředění, slabý.“
A On Ti odpoví: „Právě proto jsem byl s Tebou.“
Farizeus stojí před Bohem jako účetní, který uzavírá rozvahu. Celník jako dítě, které ztratilo cestu domů. A Bůh se vždycky vydává za dětmi, ne za účetními.
Pokora není o tom, že se ponižuješ. Je o tom, že přestaneš hrát, že jsi někdo jiný. Protože když konečně přestaneš dělat dojem, začneš dělat vztah – a Bůh přijde.
