aneb Jak se žije s dogmatem o neomylnosti, aniž by se člověk stal robotem bez omylu
Když se mezi nevěřícími nebo mezi takzvanými „kritiky od stolu“ pronese věta, že papež je neomylný, následuje často tiché protočení očí nebo pobavené uchechtnutí, jako by šlo o člověka s křišťálovou koulí, který nikdy neudělá chybu ani při tipování výsledků fotbalu. V lepším případě si někdo představí svatého muže s přímým přístupem na nebeskou infolinku, v horším diktátora, který může kdykoli rozhodnout o všem, včetně povinné barvy ponožek.
Jenže skutečnost je mnohem méně pohádková a mnohem praktičtější. Dogma o papežské neomylnosti není „bianko šek“ pro to, aby papež mohl říkat cokoli a měl vždy pravdu. Naopak – jeho použití je svázáno velmi přísnými podmínkami a v praxi se k němu sahá jen výjimečně, obvykle po dlouhých teologických debatách, konzultacích s biskupy, modlitbách a často i po letech dozrávání celé otázky. Pokud by to byla každodenní praxe, Vatikán by musel mít zvláštní oddělení jen na tisková prohlášení typu „Dnes ráno ex cathedra potvrzuji, že cappuccino je lepší než latte“.
Co vlastně říká dogma
Dogma o papežské neomylnosti bylo slavnostně vyhlášeno I. vatikánským koncilem roku 1870 v dokumentu Pastor aeternus. Nevztahuje se na každodenní projevy papeže, jeho politická vyjádření, rozhovory s novináři a už vůbec ne na jeho sportovní preference. Platí pouze tehdy, když papež jedná ex cathedra, tedy z úřadu Petrova nástupce, má záměr závazně definovat učení víry nebo mravů a činí tak pro celé společenství církve. Takové prohlášení není nápad, který dostane při holení, ale pečlivě připravený akt, který je výsledkem široké shody a hlubokého promýšlení.
Proč to není diktatura jedné hlavy
Představa, že papež ráno vyjde na balkon Svatopetrského náměstí, mávne rukou a prohlásí: „Od dneška jsou fialové ponožky povinné – a je to neomylné!“, sice pobaví, ale s realitou má asi tolik společného jako myšlenka, že se Boží zjevení dá stáhnout jako mobilní aplikace. Neomylnost se totiž netýká osobních názorů ani organizačních rozhodnutí. Podle katolické víry je to ochrana, kterou Bůh dává církvi, aby v zásadních otázkách spásy nebloudila. Papež tak nejedná v izolaci, ale v jednotě s biskupy a v kontinuitě s učením, které se předává po staletí.
Neomylnost neznamená bezhříšnost
Papež může udělat chybu v úsudku, vybrat si nevhodného spolupracovníka nebo říct do kamery něco, co pak musí jeho tiskový mluvčí vysvětlovat celé týdny. Neomylnost se nevztahuje na jeho morální dokonalost ani na každé slovo, které pronese. I papež chodí ke zpovědi, modlí se za odpuštění a ví, že je stejně závislý na Boží milosti jako každý jiný křesťan. Podle katolické víry však – pokud jedná ex cathedra ve věcech víry a mravů – je zvláštním způsobem chráněn před omylem.
Kolikrát se to vlastně stalo?
Možná čekáš, že podobná prohlášení přicházejí několikrát za pontifikát, ale realita je daleko skromnější. Od roku 1870 se s jistotou uznávají pouze dvě situace: v roce 1854 papež Pius IX. vyhlásil dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie (Ineffabilis Deus), které bylo zpětně uznáno jako ex cathedra, a v roce 1950 papež Pius XII. definoval dogma o Nanebevzetí Panny Marie (Munificentissimus Deus). A to je vše. Další papežská učení mohou být neomylná, pokud jsou v souladu s „řádnou a všeobecnou učitelskou službou“ církve, ale takové případy se veřejnosti většinou neoznačují jako slavnostní dogmata – žádná ohňostrojová show ani zvláštní edice známek.
Jak to chápat bez očí v sloup
Papežská neomylnost není o genialitě papeže, ale o Boží věrnosti. Dá se přirovnat k záruce na motor auta – výrobce ti nezaručí, že si nikdy neodřeš nárazník, ale slíbí, že se ti nerozsype motor kvůli výrobní vadě. Podobně Bůh nezaručil, že papež nikdy neřekne něco nešikovného nebo že nebude mít své lidské slabosti, ale slíbil, že v okamžiku, kdy jde o to nejdůležitější – pravdu evangelia a cestu ke spáse – uchrání svou církev před omylem.
Takže až někdo prohlásí, že „papež je neomylný“ a myslí tím, že nikdy nedělá chyby, můžeš se usmát a říct: „Naopak, chyby dělá – jen v těch klíčových chvílích má od Boha speciální pojistku, aby to nezkazil.“ Není to sice tak efektní jako historka o svatém muži s křišťálovou koulí, ale je to mnohem blíž tomu, co katolická víra opravdu učí – a navíc je to důvod k úsměvu, ne k protočení očí.
