Pod širým nebem, mezi stromy nebo uprostřed ruin. Mše bez zdí a stropu má zvláštní kouzlo – nechrání před větrem, ale otevírá srdce. A možná právě tam zjistíš, že Bůh nepotřebuje klenbu, aby byl blízko.
Mše nemusí mít klenby a varhany, aby byla opravdová. Pod širým nebem zpívají ptáci místo sboru, oltářem je dřevěný stůl a stropem nebe poseté mraky nebo hvězdami. Vůně trávy se mísí s vůní kadidla a slova modlitby znějí stejně silně, ať se odráží od zdí katedrály, nebo mizí v korunách stromů. Někdy kázání doprovází štěkot psa, který se rozhodl, že chce být součástí společenství, jindy se k žalmům přidá vzdálené houkání vlaku.
Víra totiž nestojí na zdech, ale na lidech, kteří se sejdou, aby slavili, děkovali a prosili. Ať je to uprostřed louky, mezi ruinami starého chrámu nebo na táboře v lese, důležité není místo, ale srdce těch, kdo jsou spolu. Tam, kde je láska a společná modlitba, tam má kostel i bez střechy svou duši. Někdy si člověk až v takovém prostředí uvědomí, že Bůh je blíž, než když sedí v první lavici.
Ruiny, které mluví
Když sloužíš mši v ruinách kostela, čas se zastaví. Každý kámen má svou historii, každá spára šeptá příběhy těch, kdo tu byli před námi. Místo, které přežilo války, požáry i lidskou lhostejnost, se stává katedrálou ticha, kde zpěv a modlitba nejsou jen zvukem, ale odpovědí na všechny ty roky mlčení.
V takovém prostoru se nedá dělat, že víra je jen hezký zvyk. Je syrová, pravdivá a osvobozená od nánosů „tak se to dělá“. Stačí pár prken na oltář, svíčka proti větru a lidé, kteří chtějí být spolu. Zdi, i když polorozbořené, dokážou obejmout lépe než novotou zářící sál, pokud v nich cítíš otisk generací, které tu před tebou stáli se stejnou prosbou jako ty.
Mše pod nebem
Být venku při liturgii je jiná zkušenost. Slunce tě hřeje, vítr ti obrací listy misálu a někdy ti při proměňování na oltář spadne list nebo okvětní plátek. Všechno je živé, neoddělené od světa kolem. Děti běhají mezi lavicemi z balíků slámy, někomu při kázání zazvoní telefon a v dálce se pasou krávy, které mají své vlastní „amen“.
A přesto má taková mše sílu sjednotit lidi stejně jako ta v katedrále. Možná dokonce víc, protože všichni cítí, že jsou součástí něčeho většího než jen hodinového programu v rozvrhu. Když se večer setmí a začne zpívat při svíčkách, má to něco z první církve – jednoduchost, opravdovost a radost z toho, že můžeme být spolu.
Když zůstanou jen základy, víra drží dál
Věřím, že Bůh nepotřebuje luxus, aby byl přítomen, ale často si vybírá ty nejskromnější kulisy, aby se ukázalo, že je v nich víc než dost. Základy starého kostela nebo prázdná louka se mohou proměnit v chrám, když je zaplní lidé s otevřeným srdcem.
A možná je to i odpověď pro ty, kdo si myslí, že víra se odehrává jen v krásných budovách. Pravda je, že nejpevnější klenba je ta, kterou tvoří naše společenství, a nejjasnější vitráže jsou oči těch, kdo jsou ochotní dívat se kolem sebe s láskou. Protože kostel bez střechy může mít víc života než ten, který má všechno, jen ne duši.
