Svátek Posvěcení lateránské baziliky
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 2,13–22):
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost pro tvůj dům mě stravuje. Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let, a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
Podnět k rozjímání:
Když Bůh vstupuje do chrámu, dělá pořádek. Ne proto, že by měl rád hluk a zmatek, ale protože chce, aby se v nás znovu rozhostil klid. Aby dům našeho srdce měl místo pro světlo.
Milovaní,
evangelium dnešní neděle je plné pohybu, hluku a prachu. Ježíš přichází do chrámu, který se změnil v tržiště, a začne jednat. Převrací stoly, rozhazuje peníze, vyhání obchodníky. Mnozí to tehdy nechápali. A mnozí to nechápou dodnes. Proč tolik hněvu? Ale to nebyl hněv zlosti, byl to hněv lásky. Bolest člověka, který vidí, jak se z místa modlitby stává prostor bez Boha.
Takto jedná Bůh i dnes. Když se v našem životě usadí příliš hluku, spěchu nebo vypočítavosti, dělá v nás průvan. Někdy nám něco vezme, někdy nám převrátí stůl s jistotami. My tomu říkáme ztráta, On tomu říká prostor. Protože jen tam, kde je prázdno, může znovu zaznít Jeho hlas.
Laterán, který se nevejde do mapy
Dnes si připomínáme posvěcení Lateránské baziliky – chrámu, který stojí už sedmnáct století. Ale Bůh bydlí i v místech, která nejsou z kamene. V srdcích, která se nebojí otevřít. Laterán v Římě je krásný, ale skutečný chrám se staví v každém člověku, který dovolí, aby v něm Bůh zůstal.
Když Ježíš říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho postavím,“ mluví o sobě. Ale i o nás. Protože někdy musí něco padnout, aby mohlo povstat nové. Víra, která nikdy nepraskla, je podezřele křehká. Teprve když se člověk zlomí, zjistí, že se dá stát pevnějším než dřív.
Příběh o děravé kapličce
Na kraji jedné vesnice stála stará kaplička. Byla malá, nakřivo postavená, a když pršelo, voda stékala po stěně až k oltáři. Lidé se už několikrát rozhodli, že ji opraví. Jeden muž řekl: „Je to hanba pro vesnici, že nám do kapličky teče.“ Ale stará žena, která tam chodila zapalovat svíčku pro svého syna, jen pokrčila rameny: „Nechte to být. Ta kaplička je stará jako my. A když prší, aspoň víme, že je živá.“
A skutečně – v době sucha byla uvnitř zatuchlá, ale když pršelo, kapala voda ze střechy rovnou do malé misky, kterou tam kdosi dávno položil. Každá kapka zněla jako tiché Amen. Děti, které šly kolem, se zastavovaly a poslouchaly to kapání. Jednou jedno z nich řeklo: „Babi, ta kaplička pláče.“ A ona odpověděla: „Ne, dítě. Ona se modlí.“
Někdy i naše víra teče dovnitř prasklinou. Voda smáčí podlahu, nátěr se loupe a my máme pocit, že všechno chátrá. Ale možná právě tehdy je ta víra nejživější. Protože modlitba, která se rodí ze slabosti, je opravdovější než modlitba, která přetéká jistotou.
Když chrám dostane srdce
Lateránská bazilika byla posvěcena dávno, ale Bůh ji posvěcuje znovu pokaždé, když se tam někdo zastaví, zapálí svíci, mlčí nebo pláče. Tak je to i s námi. Posvěcení není událost, ale proces. A někdy to bolí, protože Bůh z nás nejprve musí vyhnat to, co nám brání dýchat.
Až dnes vyjdete z kostela, zkuste se podívat na svůj vlastní chrám. Možná v něm teče střechou. Možná se rozpadá omítka. Možná se tam už dávno neuklízelo. Ale Bůh tam stejně přichází. Nevadí Mu vlhkost, nevadí Mu ticho. Vadilo by Mu jen, kdyby dveře zůstaly zamčené.
Pointa, která voní deštěm
Bůh se neptá, kolik máme modliteb, ale jestli máme odvahu otevřít dveře, i když prší. Kaplička s děravou střechou zůstala stát, i když jí déšť smáčel oltář. Možná proto, že ji Bůh nechtěl opravit, ale zůstat v ní. Tak to dělá i s námi. Nepřichází, aby utěsnil všechny praskliny, ale aby skrze ně vstoupil.
A když si někdy připadáme promočení, unavení a trochu k smíchu, možná právě tehdy Bůh šeptá: „Teď jsi můj chrám.“ Protože opravdová víra není suchá. Voní po dešti.
