Slavnost Nejsvětější Trojice
Všechno, co má Otec, je moje; Duch Svatý z mého vezme a vám to oznámí.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 16,12-15)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“
Podnět k rozjímání
Nejsvětější Trojice není hlavolam k vyřešení, ale vztah k prožití. Bůh nás zve, abychom jeho lásku nepochopili hlavou, ale žili srdcem — každý den, v každém vztahu, v každém odpuštění.
Milovaní,
dnes slavíme slavnost, při které se mnoha lidem začne trošku vařit hlava. Nejsvětější Trojice. Tři v jednom, jeden ve třech. Už to samo o sobě zní skoro jako návod na kávovar, který zvládne espresso, cappuccino i latté najednou. Jenže tady nejde o kávu. Tady jde o Boha. A přesto — když se to takhle řekne, spousta lidí se v tom začne ztrácet. Jedni začnou kreslit kolečka a šipky, kdo je kdo, druhým z toho naskakuje vyrážka a třetí raději mávnou rukou, že to stejně nikdo nemůže pochopit.
A vlastně mají tak trochu pravdu. Protože Bůh se do našich hlav nevejde. On se ani nevejde na žádnou tabuli s kolečky. To hlavní na něm totiž není k vysvětlení. Je to k žití.
Bůh, který má trpělivost
V dnešním evangeliu Ježíš říká učedníkům, že by jim mohl říct ještě spoustu věcí, ale že by to teď prostě neunesli. A já si vždycky říkám: no ano, to přesně odpovídá. My lidé chceme vědět všechno hned. Nejlépe okamžitě a nejlépe všechno najednou. Smysl života, proč se děje tohle i tamto, a když už jsme u toho, proč zrovna já mám takového souseda. Jenže ono všechno má svůj čas. A některé věci bychom opravdu zatím unesli asi tak, jako když dáte malé dítě za volant náklaďáku.
A Bůh to ví. Proto na nás nespěchá. Má s námi trpělivost. Posílá Ducha pravdy, který nás postupně vede. Pomalu. Jemně. Nenápadně nám v srdci šeptá: „Podívej se na něj jinýma očima. Neodsuzuj. Zkus to znovu. Zkus odpustit. Zkus být laskavý.“ A někdy ten hlas slyšíme jako sotva slyšitelné ťuknutí na svědomí. Ne hrom z nebe, ale klidné připomenutí: „Tudy.“
Trojice v obyčejném životě
A teď se dostáváme k jádru toho všeho. Bůh totiž není nějaký osamělý ředitel, který sedí na obláčku v nebi a má pod sebou účetnictví celého vesmíru. Bůh je vztah. Otec miluje Syna. Syn miluje Otce. A mezi nimi proudí Duch Svatý. Láska, která plyne, která se dává, která se nikdy neuzavírá sama do sebe.
A protože jsme stvořeni k jeho obrazu, i v nás to takhle funguje. Proto potřebujeme druhé. Proto nejsme šťastní v samotě. Proto nás bolí, když nás někdo opustí. Proto jsme nejvíc živí, když jsme milováni. Proto hledáme objetí, domov, přijetí. Ne proto, že bychom byli slabí, ale protože jsme byli stvořeni k obrazu Boha, který je vztah.
A víte co? To se neděje jen tady v kostele, to se děje každý den. Doma, v kuchyni, na chodbě v práci, na zastávce autobusu. Tam, kde manžel místo hádky raději uvaří ženě kávu. Tam, kde máma v noci sedí u nemocného dítěte a hladí ho po vláskách. Tam, kde děda obejme vnuka, i když ta písemka z matiky dopadla bídně. Tam je Bůh. Tam se žije Trojice. Tam, v obyčejnosti, v životě.
A kdyby tady dnes někdo seděl a říkal si: „No jo, to jsou pořád jen ty církevní řeči…“ — tak stačí, když se rozhlédne kolem sebe. Každý z nás už někdy zažil, že ho někdo přijal takového, jaký je. Že mu někdo podal ruku, když mohl odsoudit. Že láska převážila nad strachem a bolestí. A v těch chvílích — aniž bychom si to uvědomovali — jsme zažili dotek Trojice.
A právě v tom je celé tajemství dnešní slavnosti: Bůh po nás nechce, abychom ho pochopili hlavou. Chce, abychom ho začali žít srdcem. A když to uděláme, zjistíme, že na té cestě nikdy nejsme sami.
+jZ
