Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
„Kdo věří v Syna, má život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“
Evangelium podle Jana 6,37–40
Ježíš řekl zástupům: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“
Podnět k rozjímání
Víra v život věčný není útěk z reality, ale odvaha dívat se smrti do očí a přesto říct: „Smím se těšit.“
Milovaní,
když se řeknou Dušičky, většině lidí se vybaví chlad, mlha, hřbitov a vosk na prstech. Ale tento den není o smrti. Je o naději. Jedna stará paní kdysi řekla svému vnukovi, když spolu stáli na nádraží a sledovali, jak odjíždí vlak: „Pamatuj si, Petříku, že život je jako vlak. Nastoupíš, vezeš si s sebou všechno, co jsi prožil, a jednou vystoupíš. Ale bát se nemusíš. Na konci perónu někdo čeká.“
A právě to je smysl dnešního dne. Stojíme na nádraží vzpomínek, kde místo kufrů neseme svíčky a místo jízdenky držíme v srdci lásku. Vzpomínáme na ty, kteří už vystoupili, ale nezmizeli. Jen přestoupili na jinou linku, kde už se nejezdí zpět.
Bůh neztrácí
Ježíš dnes říká: „Kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu.“ Je to věta, kterou bychom měli tesat do kamene každého hrobu. Protože my, lidé, ztrácíme všechno – klíče, čas, přátele i sami sebe. Ale Bůh neztrácí nikoho. Ani ty, kdo se vzdálili, kdo měli pochybnosti, kdo žili tiše nebo padali znovu a znovu. Každý, kdo kdy miloval, je pro něj navždy zapamatován. Bůh má jiný způsob počítání. My měříme délku života, On míru lásky. My vidíme smrt jako konec, On jako návrat. Není to poetická metafora, ale skutečnost. Bůh prostě nenechává věci nedokončené. To, co začal stvořením, dokončuje v lásce.
Na Dušičky bývá často mlha. A přece, když člověk večer prochází hřbitovem, všimne si, že právě ta mlha dává světlu sílu. Svíčky nejsou vidět zdaleka, ale blízko osvítí cestu. Tak funguje i víra. Je tichá, nenápadná, často zraněná, ale v největší tmě svítí nejvíc. Víra neznamená nemít otázky. Znamená věřit i tehdy, když odpovědi nejsou. Znamená zapálit plamínek, i když fouká vítr pochybností. Znamená říct: „Bože, nerozumím smrti, ale věřím, že víš, co děláš.“ A On odpovídá: „Neboj se. Já neztrácím.“
Cesta domů
Když stojíme nad hrobem, říkáme si, že jsme ztratili. Ale Bůh šeptá: „Neztratil jsi. Jen ještě nejsi doma.“ Smrt není odchod. Je návrat. Návrat do náruče Toho, který tě stvořil, miloval a čekal. Naši blízcí nejsou pryč. Jsou dřív doma než my. A když jednou přijdeme, nezeptají se: „Kolik sis vydělal?“ ani „Kolikrát ses modlil?“ Ale možná se jen usmějí a řeknou: „Tak pojď, dlouho jsme čekali.“ Protože Boží království není hotel pro dokonalé, ale domov pro milované.
Až dnes zapálíš svíčku, nedívej se jen do ohně. Podívej se do sebe. Každý plamínek je připomínkou, že i ty jsi světlem. Že máš žít tak, aby po tobě zůstalo teplo. Aby tvé světlo bylo někomu znamením cesty. Protože víra v život věčný nezačíná po smrti. Začíná dnes, když miluješ. A jednou, až vystoupíš z vlaku života, zjistíš, že tam na konci perónu opravdu někdo čeká. A usměje se.
