15. neděle v mezidobí
Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život; ty máš slova věčného života.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 10,25–37)
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: `Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.’ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Podnět k rozjímání
Když jde o život, nepomáhají definice. Když ležíš na zemi a krvácíš, nepotřebuješ učebnici náboženství. Potřebuješ někoho, kdo si tě všimne. Kdo se zastaví. Kdo se nenechá odradit tím, jak vypadáš. Kdo nesoudí, proč jsi tam spadl. Potřebuješ člověka – ne systém. Milosrdenství – ne výklad.
Milovaní,
někdy jsme jako ten zákoník – dobře se ptáme, ale špatně posloucháme. Chceme mít všechno jasně nalinkované. Co mám dělat? Koho mám milovat? Kde je hranice mezi mnou a tím druhým? Ale Bůh nemaluje hranice, Bůh maže vzdálenosti. A místo odpovědi dostáváme příběh. Silný, šťavnatý, nepříjemně pravdivý.
Cesta z Jeruzaléma do Jericha nebyla romantická pěší túra. Byla to reálná, nebezpečná štreka, kde se dalo snadno padnout. A padl tam člověk, o kterém nevíme vůbec nic. Jen to, že byl zbitý. Zrazený. A že ti, kdo ho měli „povinně“ zvednout – duchovní autority – šli dál. Možná spěchali. Možná se báli. Možná si mysleli, že krev je nečistá.
Očima raněného
Zkus si ten příběh přečíst z druhé strany. Ne jako pozorovatel, ale jako ten zbitý. Ležíš. Bolí to. Není ti vidět do obličeje. Někdo tě minul. Další taky. Cítíš se jako odpad. A pak přijde někdo, koho bys v běžném životě ani nepozdravil. Má jinou národnost. Jinou víru. Jiný jazyk. Jinou minulost. Ale právě on se skloní. Jemně. Bez otázek. Neptá se tě, jestli sis to náhodou nezavinil. Prostě tě zvedne.
Tohle je tvůj bližní. A někdy se to stane tak, že tě překvapí, kdo tě podrží – a kdo se ti vyhne. Ale Bůh v tom není překvapený. On ví, že největší milosrdenství přichází z míst, kde jsme ho nečekali. A že láska, která není svázaná pravidly, má největší sílu.
Když milosrdenství není slovo, ale čin
Ježíš nám v tomhle podobenství neříká, co máme znát. Říká, co máme dělat. Milovat. I když to bolí. I když se to nehodí. I když se nám to nechce. Protože v každém zbitém člověku – v bezdomovci, v ošklivém sousedovi, v šéfovi, co tě přehlíží – je otisk Krista. Není to jednoduché. Ale je to skutečné. A když do toho vstoupíš, poznáš, že nejsi jen ten, kdo má milovat. Ale i ten, kdo má být milován. Kdo má být zvednutý.
Protože i ty někdy padneš. I tebe někdo obejde. A právě tehdy je Ježíš nejblíž.
