„Dědo, kde máš tu velikou Bibli, co bývala na skříni?“
„Tu jsem dal pryč, zlato. Už na ni nějak nebyl čas…“
Ticho. A pak malý hlas: „A kdo nám teď bude říkat, co říká Bůh?“
Tahle věta zasáhne víc než tisíc kázání. Někdy si totiž myslíme, že Boží slovo je jen pro kostel, jen pro dospělé, jen pro chvíle, kdy máme náladu. Ale Bůh, ten nás nezve do čtecího kroužku. On nás volá domů. Do obýváku, do kuchyně, ke stolu, kde se smějeme i hádáme. Chce, aby jeho slovo viselo na ledničce, stálo na nočním stolku, znělo v našich otázkách i odpovědích.
„Všechny vás objímám svou mateřskou láskou,“ říká Maria. To není verš z pohádky. To je nabídka – k setkání, k rozhovoru, k opravdovému životu. Boží slovo totiž není kniha. Je to hlas, který říká: „Neboj se. Jsem s tebou. Jsi milovaný.“
Tak co kdybychom to dnes udělali jinak? Vytáhněme Bibli ze šuplíku. Položme ji na viditelné místo. Ne jako dekoraci, ale jako srdce našeho domova.
A když se někdo zeptá: „Co to tam máte?“
Odpovězme s úsměvem: „To je dopis od Toho, kdo nás nikdy nepřestane milovat.“
+jZ
