Tuž, řekni mi, kaj bysme byli bez te naši katolicke cyrkve? Něvykladaj mi, že doma v lužku, bo to něni pořadna odpověď! Bez cyrkve bysme byli bez nedělniho dychaňa na mši, bez tych ministrantu v habach, co furt cosi šepocu a po mši vali na plac kopat do meruny. Bez fajneho šera v kostele, kaj se dalo dobře podřymať po sobotnim čepu U Žida. A hlavně – bez tych babek v prvni lavce, kere maju na fšecko odpověď a vědi o tobě vic jak tfuj Fejsbuk, Instač a cely Gugl dohromady!
Oma mě už od mala furt tahala do kostela. U nas v Ludgerach je přeca ten fajny kostel svateho Mikulaša, co ma tu vysoku věžu, že ju vidiš už od Hlučina nebo z Kravař. Každy vikend sme tam chodili. Ja furt něchapal, nač se tam tolik klaka a kaj to ti farnici furt tužyju. Raz mi oma povidala: „Tužyňi za nebeskym kralovstvym!“ No ale to kralovstvi je asi trochu dál než naš kostel v Ludgerach. Ale co už, cyrkev je tady furt s nami a držy nas pohromadě.
Aji ked sem byl maly špunt, tak sem měl jasno: mša byla taka divna kombinace „sedni-stuj-klakni“, ale hlavně – čekalo se na konec. Bo po mši se šlo do dom na buchty nebo na kačenu! A ty babky? Ty už tam byly hodinu předem a měly všecko pod kontrolu – kdo přišel pozdě, kdo měl jake hadry a hlavně kdo s kym chacharuje.
A chlopi? Tuž ti se už behem kazani nenapadně vytracaju z kostela rovnu do knajpy „U Žida“, co je hned vedle! Tam už maju nachystanu gořalku a pivko. Ale pozor – chlopi vědi, že do oběda musi byt doma, bo jinak by dostali od robky školeni, jak by měli farnici od farařa o ohňu pekelnym! Aji ti největši frajeři vědi, že robce sa odporovat němože – bo jedine ona vi, kaj su schovane ključe od stodoly.
U nas na Prajzske něbyla cyrkev enem o Bohu. Byla to taki nejlepši farni drbarna! Člověk se tam dozvěděl všecko dřyv než na uřadě – kdo s kym, kaj, kedy, zač a či už to vi jeho mutter! A jak přišel novy farař? Tuž v každe knajpě hned začla debata jak o novym papežu:
– „Viděl sy ho? Ma divne boty!“
– „Ajaaaaj! A co ty jeho kazani?“
– „No ja nevim… Ale lepši jak ten před nim.“
A co křtiny? Prvni svate přijmaňi? Biřmovani? Bez teho bysme něměli šancu řykať babkam:
– „Ja su pokřcěny!“
– A u stánku s trunkem zas: „Biřmovany – už su dospěly!“
To byly časy! Aji ked sem měl biřmovani, tak sem si myslel, že su frajer – do te doby, než mě tata poslal okopavať erteple.
A zpověď? To je taka cyrkevni verze psychologa. Farař tě poslechne – kajs byl, s kyms byl, kolik sys nalil a kajs to do rána zaspal. Ale narozdil od psychologa tě něbude sudiť. Akorát ti da par Otčenášuv nebo Zdrávasuv a pošle tě dom s tym: „Polepši se!“
A co cyrkevni svaťky? Velikonoce bez posvěceneho maškrta? Dušičky bez zapalenych bunčku na hřbitově? A potem bez teho drbani na hrobach:
– „Viděla sy tu věncu od suseduv? No vypada to, jak gdyby ju robil kdosik slepy!“
A Vanoce bez pulnočni? Bez te fajne rybi supy nebo zelňačky a tych koláčku od omy? To už by žadny domov něbyl domovem – enem obyčejny barak!
Tuž aji jak se něgdy ta cyrkev chová jak trhla a robi věci, kere člověk spíš čeká od politiku než od apoštoluv, furt je to jedine misto, kaj možeš zapalit svíčku za babku nebo dědka a zařvať:
„Pane smiluj se!“
A vědět přitom, že tě tam nahoře fakt slyši.
+jZ
P.S.: Tuž toto je muj chaby pokus o prajzštinu. Narodil sem se tu a mam cosik naposluchane od mala – hlavně od om a opu. Ale dobře vim, že moja prajzština něni dokonala.
Jak sem se někde mignul ve slově nebo vyrazu (a určity sem se mignul), tak mi to prosim odpuste. Bo jak řykam: „Dokonaly je enem Buh.“
My ostatni sme jeho děcka a snažime se tak nejlepši, jak nam to ide.
Hlavně, že je dufam sranda, a že se mužem zasmat sami sobě!
Proč překládat prajzštinu do spisovné češtiny? 🤔
No, tak to je otázka! Jak se říká, když už musíš, tak ať to aspoň stojí za to. A protože ne každý má to štěstí narodit se na Prajzsku, kde se jazyk dědí jak recept na pořádný řízek, tak tady je překlad do spisovné češtiny.
🔹 Pro ty, co si mysli, že Prajzsko je něco mezi Prahou a Bajzovou ulicí z Bylo nás pět.
🔹 Pro ty, co slyšeli „tfůj svět“ a mysleli si, že jde o nový fantasy film.
🔹 A hlavně pro ty, co by jinak při čtení našeho krásného dialektu zůstali viset už u první věty jak kostelní lustr.
Tak, tady to máte černé na bílém, v češtině jak z učebnice, ale furt se špetkou prajzského šmrcu. Bo humor musí zůstat, jinak by ten překlad byla nuda jak půlnoční bez varhan! 😃
Kde bychom byli bez církve?
Tak mi řekni, kde bychom byli bez té naší katolické církve? A nevykládej mi, že doma v posteli, protože to není pořádná odpověď! Bez církve bychom byli bez nedělního nadechnutí na mši, bez těch ministrantů v hábitech, co si pořád něco šeptají a po mši hromadně pádí na hřiště kopat do míče. Bez toho příjemného šera v kostele, kde se dalo po sobotní hospodské seanci krásně podřimovat. A hlavně – bez těch babiček v první lavici, které mají odpověď na všechno a vědí o tobě víc než celý tvůj Facebook, Instagram a Google dohromady!
Babička mě už od mala pořád tahala do kostela. U nás v Ludgeřovicích přece stojí ten krásný kostel svatého Mikuláše, co má tu vysokou věž, že ji vidíš už z Hlučína nebo Kravař. Každý víkend jsme tam chodili. Já jsem ale nechápal, proč se tam pořád tolik klečí a po čem ti farníci tak touží. Jednou mi babička řekla: „Touží po nebeském království!“ No jo, ale to království je asi trochu dál než náš kostel v Ludgeřovicích. Ale co už, církev je tady pořád s námi a drží nás pohromadě.
I když jsem byl malý špunt, měl jsem jasno: mše byla taková zvláštní kombinace „sedni-stůj-klekni“, ale hlavně – čekalo se na konec. Protože po mši se šlo domů na buchty nebo na pečenou kachnu! A ty babičky? Ty už tam byly hodinu předem a měly všechno pod kontrolou – kdo přišel pozdě, kdo měl jaké oblečení a hlavně kdo s kým chodí.
A co chlapi? Ti už během kázání nenápadně mizí z kostela rovnou do hospody „U Žida“, co je hned vedle! Tam už mají nachystanou štamprli a pivo. Ale pozor – chlapi moc dobře vědí, že do oběda musí být doma, protože jinak by od manželky dostali takové školení, jaké se dostává farníkům od faráře! A i ti největší frajeři vědí, že ženě se odporovat nedá – protože jedině ona ví, kde jsou schované klíče od stodoly.
U nás na Prajzsku nebyla církev jen o Bohu. Byla to také nejlepší farní drbárna! Člověk se tam dozvěděl všechno dřív než na úřadě – kdo s kým, kde, kdy, proč a jestli už to ví jeho matka! A když přišel nový farář? Tak v každé hospodě hned začala debata jako při volbě papeže:
– „Viděls ho? Má divné boty!“
– „Ajaaaaj! A co jeho kázání?“
– „No nevím… Ale lepší než ten před ním.“
A co křtiny? První svaté přijímání? Biřmování? Bez toho bychom neměli šanci říkat babičkám:
– „Já jsem pokřtěný!“
– A u stánku s alkoholem zase: „Biřmovaný – už jsem dospělý!“
To byly časy! I když jsem měl biřmování, myslel jsem si, že jsem frajer – až do chvíle, než mě táta poslal okopávat brambory.
A zpověď? To je taková církevní verze psychologa. Farář tě vyslechne – kde jsi byl, s kým jsi byl, kolik sis nalil a kde jsi to do rána prospal. Ale na rozdíl od psychologa tě nebude soudit. Akorát ti dá pár Otčenášů nebo Zdrávasů a pošle tě domů se slovy: „Polepši se!“
A co církevní svátky? Velikonoce bez posvěceného mazance? Dušičky bez zapálených svíček na hřbitově? A potom bez toho drbání na hrobech:
– „Viděla jsi ten věnec od sousedů? No, ten teda nevypadá nic moc!“
A Vánoce bez půlnoční? Bez té skvělé rybí polévky nebo zelňačky a těch koláčků od babičky? To už by žádný domov nebyl domovem – jen obyčejný barák!
Tak i když se někdy ta církev chová trochu podivně a dělá věci, které bychom spíš čekali od politiků než od apoštolů, pořád je to jediné místo, kde můžeš zapálit svíčku za babičku nebo dědu a pořádně si zakřičet:
„Pane, smiluj se!“
A vědět přitom, že tě tam nahoře fakt slyší.
+jZ
P.S.: Toto je můj skromný pokus o prajzštinu ve spisovném kabátě. Narodil jsem se tady a něco mám naposlouchané od mala – hlavně od babičky a dědy. Ale dobře vím, že moje prajzština není dokonalá.
Když jsem se někde sekl ve slově nebo výrazu (a určitě jsem se sekl), tak mi to prosím odpusťte. Protože jak říkám: „Dokonalý je jen Bůh.“
My ostatní jsme jeho děti a snažíme se tak nejlépe, jak nám to jde.
Hlavní je, že je – doufám – sranda, a že se můžeme zasmát sami sobě!
