„Říkáme, že Bůh mlčí, ale často jsme to my, kdo dělá hluk. Bůh se neschovává, jen mluví jazykem, který jsme přestali slyšet.“

Člověk má zvláštní schopnost hledat Boha všude tam, kde není, a přehlížet ho tam, kde zůstává. Čekáme, že se ukáže v ohni, v bouři, v blesku nebo v zázraku, který by nám vyrazil dech. A když se nic takového nestane, máme dojem, že se schoval. Jenže Bůh není herec na jevišti, který vstupuje na scénu, až když divák zatleská. On je přítomný stále, jen se nevnucuje. A právě proto ho často nevidíme.

Člověk, který hledá Boha, většinou neočekává jeho ticho. Chce slyšet hlas, vidět znamení, cítit důkaz. Ale Bůh přichází jinak, než bychom chtěli. Místo hromobití zvolí ticho. Místo triumfu zvolí prostotu. Místo jasného zjevení nabídne otázku, která zůstane viset ve vzduchu. A tak si říkáme, že mlčí. Ve skutečnosti však mluví jazykem, kterému jsme odvykli rozumět.

Bůh mluví tiše, protože bere člověka vážně

Kdyby Bůh křičel, poslouchali bychom ze strachu. Kdyby se vnucoval, museli bychom věřit z donucení. Ale Bůh nechce poslušnost, chce vztah. A vztah se rodí v tichu, ne v hluku. Proto se nevnucuje. Čeká. Dává prostor, aby člověk mohl svobodně odpovědět. Bůh se neschovává. On jen ustoupil o krok, aby v našem srdci zůstalo místo pro rozhodnutí.

Když se člověk modlí a zdá se mu, že odpověď nepřichází, bývá zklamaný. Ale ticho není prázdnota. Ticho je místo, kde se tvoří odpověď. Když se učíme naslouchat, zjišťujeme, že Bůh odpovídá jinak než slovy. Odpovídá pokojem, který přichází znenadání. Odpovídá světlem, které se objeví uprostřed tmy. Odpovídá lidskou přítomností, která zůstává, když všichni ostatní odejdou.

Kdo hledá, musí se nejdřív ztišit

Moderní člověk má problém s tichem. Hluk je jeho ochrana před sebou samým. Neustále mluví, píše, poslouchá a sleduje, jen aby nemusel slyšet, co se ozývá uvnitř. A právě tam, v hlubině ticha, přebývá Bůh. Hledat ho znamená přestat utíkat. Znamená to být ochoten chvíli nemít co říct.

Víra není únik k nebi, ale schopnost rozeznat Boží stopu v prachu světa. V pohledu, který odpustí. V slze, která neznamená zoufalství, ale proměnu. V malých gestech, která se nevejdou do médií, ale mění lidská srdce. Bůh není schovaný. My jsme ti, kdo se skrývá. A modlitba je cesta, jak vyjít ze svého úkrytu.

Kdo chce slyšet Boha, musí nejprve umlknout. Ne proto, že by Bůh potřeboval ticho, ale protože člověk v hluku neslyší ani sebe, natož Stvořitele. Kdo se učí mlčet, ten poznává, že Boží hlas není ozvěna jeho přání, ale odpověď na jeho bytí.

Boží mlčení není nepřítomnost

Někdy máme pocit, že Bůh mlčí proto, že nás opustil. Ale On mlčí, protože nás bere vážně. Mlčení není zkouška, ale dar. Dává nám prostor, abychom dozráli. Kdyby Bůh neustále mluvil, nebyl by čas slyšet vlastní srdce.

Bůh je přítomný ve všem, co dává smysl, i v tom, co ho zdánlivě postrádá. Je v bolesti, která se proměňuje v soucit. Je v nepochopení, které rodí trpělivost. Je v prázdnotě, která nás učí přijímat. Bůh se neschovává. On prostě nechává člověka hledat, aby ho mohl opravdu najít.

Když se člověk zastaví a ztiší, zjistí, že Bůh byl po celou dobu nablízku. Jen nečekal potlesk. Čekal setkání.

+jZ