„Kdo si představuje Ducha Svatého jako mlhu z kadidelnice, ten se nikdy nenadechl Boha. Duch není kouř, který se vznáší nad oltářem, ale dech, který dává člověku smysl.“
Duch Svatý bývá v dnešní době něco jako třetí kolo u vozu. O Otci se mluví jako o Stvořiteli, o Synu jako o Spasiteli, ale Duch Svatý zůstává pro mnohé nejasným větrem z Letnic. Někdo ho chápe jako náboženskou energii, jiný jako neviditelný kouř, který doprovází modlitbu. Jenže Duch Svatý není symbol ani poetická přísada do víry. Je to Bůh sám. Živý, přítomný a působící. A rozhodně to není efekt, který má vylepšit atmosféru bohoslužby.
Když si člověk plete Boha s baterkou
Moderní člověk má rád věci, které se dají zapnout, změřit a vyfotit. Všechno musí být vidět a nejlépe hned. A tak si z Ducha Svatého dělá jakýsi duchovní proud. Zapojí se do zásuvky modlitby, dostane energii a jede dál. Jenže Bůh není zásuvka a Duch Svatý není proud, který dobíjí naši psychiku.
Když působí Duch, nebliká světlo ani se nezvedá opona. Nestane se nic, co by bylo možné označit za zázrak do televize. A přesto se mění všechno. Člověk, který se s ním setká, se stává jiným. Ne proto, že by se rozplakal dojetím, ale protože se v něm něco utiší. Přestane se točit kolem sebe. Přestane chtít všechno chápat. A to je větší zázrak než všechny světelné show světa.
Duch, který neprodukuje zážitek, ale proměnu
Duch Svatý nepřichází proto, aby nás rozesmutnil dojetím. Není to regenerační program pro duši ani duchovní wellness. Není to pohlazení, které se rozplyne, jakmile skončí modlitba. Duch Svatý není emoce, ale přítomnost.
Když Ježíš mluví o Duchu, přirovnává ho k větru. Vítr nevidíš, ale víš, že je tady. Pohne listím, rozčeří hladinu, ochladí horký vzduch. Nepůsobí efektně, ale bez něj by se svět udusil. Tak působí Duch. Nedělá z lidí fanatiky, ale dýchající bytosti. Kde je Duch Svatý, tam se znovu začíná žít.
Mnozí si myslí, že když při modlitbě nic necítí, Duch tam není. Ale to, že člověk necítí, ještě neznamená, že Bůh nejedná. Někdy se Duch Svatý chová jako dobrý chirurg. Pracuje v hloubce a člověk si toho všimne až tehdy, když bolest ustoupí.
Duch není kouř. Je dech
Ježíš neřekl: „Dám vám energii.“ Řekl: „Dám vám Ducha.“ Není to síla, která se dá ovládat. Je to vztah, který se musí přijmout. Bůh se nám nedává jako zdroj, ale jako přítel. Duch Svatý není něco, co máme mít, ale Někdo, kdo má nás.
Když v církvi chybí Duch, začne se to kompenzovat. Přidávají se efekty, projekty, programy, emoce. Když Duch odejde, zůstane instituce, ale zmizí život. Když se vrátí, nepotřebujeme kouř, abychom cítili jeho přítomnost. Poznáme to podle toho, že se lidé znovu usmíří, začnou odpouštět a přestanou se bát.
Duch Svatý nepadá shora jako mlha. Vstává z hloubky srdce. Tam, kde je pravda, ticho a ochota slyšet. A to není kouzlo, ale zázrak.
Kdo má Ducha, nepotřebuje efekty
Někdo říká: „Cítím Ducha.“ Ale Duch se necítí. Duch se pozná. A pozná se podle ovoce. Láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost. To jsou jeho otisky prstů. Kdo se nechá vést Duchem, ten se mění i bez světelných paprsků. Ne proto, že má zážitek, ale proto, že se v něm usadil Bůh.
Duch Svatý není energie ani kouřový efekt. Je to přítomnost, která proměňuje člověka zevnitř. Neosvětluje prostor, ale duši. Není zážitek, ale zrození. A ten, kdo ho skutečně poznal, už ví, že největší důkaz Božího působení není v tom, že se třesu, ale v tom, že miluji.
