21. neděle v mezidobí
Já jsem cesta, pravda a život, praví Pán; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 13,22–30)
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: `Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: `Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: `(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: `Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“
Podnět k rozjímání
Dveře v životě mají zvláštní moc – pustí tě dál, nebo tě zastaví. Ježíš dnes říká: „Vešli těsnými dveřmi.“ To nejsou dveře na čip, kartu ani dálkové ovládání. To jsou dveře, které otevře jen srdce.
Milovaní,
když Ježíš mluví o úzkých dveřích, neznamená to, že by Bůh chtěl lidi nachytat. Ty dveře nejsou úzké proto, aby někdo zůstal venku. Jsou úzké proto, že se skrz ně nedá projít s rukama plnýma krámů. Nedá se projít s nafouknutým egem, se srdcem plným závisti ani s batohem plným výmluv.
Boží dveře tě nutí něco odložit. Někdy pyšnou masku, jindy křivdu, jindy vlastní pohodlí. A to je těžké – ne proto, že by tě Bůh neměl rád, ale proto, že tě nechce vidět věčně ověšeného věcmi, které tě svazují. Úzké dveře nejsou past, ale výzva: odlehči se, abys prošel.
„Pane, vždyť tě známe!“
V evangeliu lidé zaklepou na dveře a říkají: „Pane, vždyť jsme s tebou jedli a pili, učil jsi nás!“ A odpověď je tvrdá: „Nevím, odkud jste.“
To není krutost. To je pravda. Znát Ježíše totiž neznamená mít jeho obraz na zdi, ale jeho lásku v srdci. Neznamená to jednou za rok přijít na mši, ale nechat, aby moje každodenní kroky byly prosvětlené jeho slovem. Nestačí říkat: „Já znám Krista.“ On musí znát mě – v mém soucitu, v mé schopnosti odpustit, v mé radosti i v mé pravdivosti.
Křesťanství není o nálepce, ale o vztahu. A právě ten vztah se nedá předstírat.
Hostina, která překvapí
Nakonec Ježíš říká, že k Božímu stolu přijdou lidé od východu i západu, severu i jihu. Jinými slovy: budou tam i ti, které bychom tam nečekali. A naopak – ti, kdo si byli jisti prvními místy, mohou zůstat venku.
Boží hostina není VIP večírek pro pár „vyvolených“. Je to stůl, kde se počítá opravdovost. A tak se klidně může stát, že člověk, kterého bychom považovali za „posledního“, usedne blíž k Bohu než ten, kdo měl v kapse všechny formality, ale srdce nechal venku.
A co my?
Tohle evangelium není o strachu, že se dveře zavřou. Je o výzvě, abychom nečekali, až bude pozdě. Ježíš říká: dveře jsou otevřené – ale projdeš jen tehdy, když se necháš odlehčit od všeho zbytečného.
A možná právě to je největší úleva: že před Božími dveřmi nemusíš ukazovat doklady, lajky ani zásluhy. Stačí čisté srdce. Stačí pravdivost. Stačí láska, která se vejde i do těch nejužších dveří.
