📖 Evangelium: Mk 6,45–52
„Uviděli ho, jak kráčí po moři.„
Slova svatého evangelia podle Marka:
Hned po nasycení pěti tisíc mužů přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup. Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil. Když nastal večer, byla loď daleko na moři a on sám ještě na zemi. Viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel (Ježíš) k nim a kráčel po moři, ale chtěl je minout. Když ho viděli kráčet po moři, mysleli, že je to přízrak, a vykřikli. Všichni ho totiž viděli a zděsili se. On však na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Vstoupil k nim na loď, a vítr přestal. Byli celí ohromeni úžasem. Nepochopili totiž, jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo nechápavé.
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Strach často křičí hlasitěji než skutečnost.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Ten příběh je až bolestně realistický. Učedníci dělají přesně to, co mají. Jedou, veslují, snaží se. Neutíkají, neflákají se, plní zadání. A přesto mají pocit, že se nikam nedostanou. Vítr je proti nim a noc se vleče. Možná to známe až příliš dobře. Člověk se snaží, dělá, co může, a stejně má pocit, že stojí na místě.
Ježíš je přitom vidí. To je důležitá věta, i když v evangeliu zazní jen mimochodem. Viděl, jak se namáhají. Nezasahuje hned. Ne proto, že by mu to bylo jedno, ale proto, že někdy musí člověk zakusit vlastní bezmoc, aby byl připravený přijmout pomoc. A pak přijde chvíle, kdy se objeví tam, kde ho nikdo nečeká.
Kráčí po moři. Ne jako efektní trik, ale jako narušení logiky strachu. Učedníci si myslí, že vidí přízrak. To je vlastně dost pochopitelné. Když je člověk unavený a vyděšený, snadno si poplete záchranu s hrozbou. Kolikrát jsme si i my řekli, že to, co přichází, je konec, a ono to byla jen změna, kterou jsme neuměli přečíst.
Ježíš je uklidňuje větou, která není dlouhá ani patetická. To jsem já. Nebojte se. Neříká, že už nikdy nebude foukat. Neříká, že moře zmizí. Vstoupí do lodi a vítr přestane. Klid nepřichází proto, že by se svět stal bezpečným, ale proto, že v něm není člověk sám.
A pak ta poslední poznámka, která bodne. Nepochopili, jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo nechápavé. Jako by evangelium říkalo, že největší překážkou víry není nedostatek důkazů, ale únava srdce. Když je člověk vyčerpaný, i zázrak může projít kolem jako přízrak.
Možná dnes nepotřebujeme chodit po vodě. Možná stačí všimnout si, že uprostřed protivětru není všechno ztracené. Že pomoc někdy přijde jinak, než čekáme. A že věta To jsem já může zaznít i tam, kde jsme si mysleli, že už žádný hlas neuslyšíme.
