📖 Evangelium: Jan 1,1–18
„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.„
Začátek svatého evangelia podle Jana:
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Bůh se nerozhodl poslat vysvětlení, ale sám přišel.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Tohle evangelium nezačíná pohádkově, ale odvážně. Neříká kdysi dávno, ale na počátku. Jako by chtělo říct, že mluví o něčem, co se týká všeho a všech, nejen věřících a církevních insiderů. Slovo. Ne věta, ne příkaz, ne paragraf. Slovo, které má smysl, váhu a schopnost tvořit. Slovo, skrze které vznikl svět, a přesto se neschovalo do učebnic, ale vešlo do lidského života.
A pak přijde věta, která je vlastně skandální. Slovo se stalo tělem. Ne myšlenkou, ne ideou, ne morálním programem. Tělem. Se vším, co k tělu patří. Křehkostí, únavou, bolestí, radostí, blízkostí. Bůh si nevybral bezpečnou vzdálenost. Vybral si blízkost, která bolí i těší zároveň.
Světlo přišlo na svět, ale svět ho nepoznal. To není odsudek. To je realistický popis. Kolikrát jsme i my přehlédli něco podstatného jen proto, že to nepřišlo v oslnivém balení. Čekali jsme ohňostroj a přišlo světlo do temnoty. Tiché, vytrvalé, neodbytné. Světlo, které neslibuje, že tma zmizí, ale že ji nepohltí.
Jan tu vystupuje jako někdo, kdo má jasno v jedné věci. Není světlem. Jen na něj ukazuje. A tím nám nastavuje zrcadlo. Kolikrát si chceme světlo přivlastnit, vysvětlit ho, zkrotit, zařadit. Jan dělá opak. Ustoupí stranou, aby světlo bylo vidět. A možná právě v tom je kus moudrosti, která dnes chybí.
Evangelium mluví o tom, že všem, kdo Slovo přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ne titul. Ne výsadu. Moc. Schopnost žít jinak. Nebýt jen výsledkem okolností, genů nebo očekávání druhých. Ale člověkem, který ví, odkud přichází a kam patří.
Možná dnes není potřeba rozumět všemu. Možná stačí přijmout, že smysl života není někde nad námi ani mimo nás, ale mezi námi. V obyčejných dnech, ve vztazích, v pravdě, která se nežije snadno, ale stojí za to. Protože Slovo se nestalo teorií. Stalo se tělem. A zůstalo.
