📖 Evangelium: Jan 1,29–34
„Hle, beránek Boží.„
Slova svatého evangelia podle Jana:
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu. A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Bůh nepřichází s pěstí, ale s otevřenou dlaní.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Jan Křtitel stojí u Jordánu a dělá něco, co se dnes příliš nenosí. Neupozorňuje na sebe, ale ukazuje jinam. Neříká: dívejte se na mě, ale říká: hle. A to slovo má zvláštní sílu. Nevnucuje se, nekřičí, jen zve k pohledu. Kdo chce, může se podívat. Kdo nechce, projde kolem.
A pak použije obraz, který je všechno možné, jen ne efektní. Beránek. Žádný lev, žádný bojovník, žádná duchovní celebrita. Beránek, který nenese zbraně, ale tíhu cizích chyb, selhání a zmatků. Jako by Jan říkal: jestli čekáte Boha, který všechno vyřeší silou, budete zklamaní. Jestli ale hledáte Boha, který unese i to, co sami unést neumíte, tak se dívejte dobře.
Zajímavé je, že Jan několikrát přizná: ani já jsem ho neznal. A přesto o něm vydává svědectví. To je zvláštně poctivé. Víra tu nevychází z jistoty, ale z rozpoznání. Z okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že se před ním otevírá něco hlubšího, než čekal. Něco, co se nedá úplně vysvětlit, ale dá se to poznat podle toho, co to s člověkem dělá.
Evangelium říká, že Duch zůstává. Nejen přiletí, nadchne a zmizí. Zůstává. A právě to je možná největší rozdíl mezi prázdným dojmem a skutečnou proměnou. Skutečné věci zůstávají. Nejsou hlučné, ale jsou vytrvalé. Neoslní hned, ale drží.
A nakonec ta věta: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ne nad námi, ne mimo nás, ale mezi námi. V obyčejnosti, v každodennosti, v životech, které nejsou ideální. A všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ne těm dokonalým, ale těm, kteří si dovolí přijmout, že nejsou hotoví.
Možná dnes není potřeba dělat velká rozhodnutí. Možná stačí zastavit se a opravdu se podívat. Protože někdy Bůh stojí přímo před námi, tiše, nenápadně, a čeká, jestli si ho všimneme.
