📖 Evangelium: Jan 1,19–28
„Za mnou přichází ten, jenž jest přede mnou.„
Slova svatého evangelia podle Jana:
Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: `Vyrovnejte cesty Pánu‘, jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“ To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Někdy je největší pravda ukrytá v tom, co si o sobě odmítneme nalhávat.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Jan Křtitel žije v době, kdy se lidé neustále ptají, kdo je kdo. Kým jsi, odkud jsi, co zastupuješ, jaký máš význam. A Jan na všechny tyto otázky odpovídá stejně jednoduše a stejně nekomfortně. Nejsem. Nejsem ten, koho hledáte. Nejsem odpověď na vaše očekávání. Nejsem řešení, které by se dalo vystavit na piedestal.
Ti, kdo za ním přicházejí, chtějí jasné zařazení. Potřebují kolonku, do které by ho mohli uložit. Mesiáš, prorok, výjimečný muž, duchovní autorita. Jan jim ten klid nevezme. Odmítne se obléct do role, která mu nepatří, a tím ukáže zvláštní druh svobody. Nemusí nic dokazovat. Nemusí se obhajovat. Nemusí přesvědčovat.
Říká o sobě, že je hlas. Ne slovo. Ne poselství. Ne pointa. Jen hlas, který zazní a pak se ztiší. V dnešním světě je to téměř revoluční postoj. Jsme zvyklí mluvit dlouho a hlasitě, hlavně o sobě. Bojíme se ticha, protože v tichu bychom mohli zjistit, že nejsme tak důležití, jak jsme si mysleli. Jan se toho nebojí. Ví, že smysl hlasu není v něm, ale v tom, na co ukazuje.
A pak pronese větu, která by mohla zaznít i dnes. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte. Neříká, že přijde jednou. Neříká, že je daleko. Stojí mezi vámi. Jen ho nevidíte. Možná proto, že čekáte něco hlučnějšího, přesvědčivějšího, nápadnějšího. Něco, co bude odpovídat vašim představám.
Tohle evangelium není teorie ani historie. Je to velmi současná výpověď o tom, jak snadno přehlédneme to podstatné, protože se díváme jinam. Jak často míjíme smysl, protože nepřišel v podobě, kterou jsme si vysnili. Jan nás učí zvláštní dovednosti, která je dnes vzácná. Umět ustoupit stranou. Přestat být středem vlastního světa. Dovolit, aby se ukázalo něco většího než naše role, naše názory a naše jistoty.
Možná dnes není třeba hledat nové odpovědi. Možná stačí poctivě přiznat, kým nejsme. A komu ve svém životě dáváme prostor. Protože někdy právě ve chvíli, kdy přestaneme mluvit o sobě, začneme konečně slyšet to, co už dávno stojí mezi námi.
