📖 Evangelium: Mk 5,21–43
Děvče, říkám ti, vstaň!
Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Někdy stačí dotek. Jindy slovo. A někdy jen přítomnost, která neodejde.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Tohle evangelium je jako lidský život v kostce. Spěch, strach, tlačenice, zoufalství a mezi tím tiché příběhy, které by se snadno přehlédly. Jeden o otci, který se bojí o dítě, a druhý o ženě, která už dvanáct let žije s bolestí a studem. Dva různé světy, dvě různé bolesti, a přece jeden společný bod. Oba už nemají kam jít.
Jairos se nebojí padnout na kolena před lidmi, kteří ho znají jako váženého muže. Žena se bojí i promluvit a jen se tiše dotkne. Jeden křičí, druhá mlčí. A Ježíš bere vážně oba. To je na tom možná nejvíc uklidňující. Nezáleží na tom, jak hlasitě prosíme, ale že prosíme pravdivě.
Je zvláštní, že Ježíš se uprostřed cesty k umírajícímu dítěti zastaví kvůli někomu jinému. Jako by tím říkal, že žádná lidská bolest není vedlejší. Že pro Boha neexistuje fronta, kde by někdo musel čekat, až na něj přijde řada. A že záchrana jednoho neznamená zanedbání druhého.
A pak přijde ta věta, která zní až krutě realisticky: „Tvá dcera umřela.“ V tu chvíli se víra obvykle láme. Ne proto, že by člověk nechtěl věřit, ale proto, že realita je silnější než naděje. A právě tam Ježíš řekne: „Neboj se, jen věř.“ Neříká, že to bude jednoduché. Říká, aby se strach nestal posledním slovem.
V domě plném pláče Ježíš zůstane s několika lidmi a s mrtvým dítětem. Žádné publikum, žádná show. Jen ticho, ruka v ruce a slovo, které zní skoro jako probuzení ze spánku. Vstaň. A život se vrátí tam, kde už všichni počítali s koncem.
Možná dnes nejsme v situaci, kdy by někdo fyzicky umíral. Ale každý z nás zná místa, kde už něco v nás leží bez hnutí. Naděje, odvaha, chuť žít, důvěra. A právě tam může zaznít to stejné slovo. Ne jako zázrak na povel, ale jako pozvání nezůstat ležet.
A možná není náhoda, že Ježíš nakonec řekne, aby dali děvčeti najíst. Žádná velká teologie. Prostě návrat do života. Protože opravdové zázraky se poznají podle toho, že se po nich zase žije.
