📖 Evangelium: Lk 2,22–32
Moje oči uviděly tvou spásu.
Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‘Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!’ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:
„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Někdy není problém v tom, že by se nic nedělo, ale v tom, že nepoznáme, co už se stalo.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Simeon nebyl naivní stařík, který by se celý život utěšoval hezkou představou. Byl to člověk, který měl v sobě vizi. Ne tu manažerskou, kde se kreslí grafy a termíny, ale hlubší. Věřil, že jeho život není uzavřený sám do sebe, že má směr, který přesahuje jeho vlastní úspěchy i zklamání. A tuhle víru nesl i ve chvíli, kdy se kolem něj zdálo, že se vlastně nic nemění.
To podstatné je, že Simeon nehledal důkaz. Nečekal na triumf, znamení na obloze ani na převrat dějin. Když přišel ten pravý okamžik, poznal ho v něčem, co by většina lidí přešla bez povšimnutí. V dítěti chudých rodičů, v obyčejném dni, uprostřed rutiny chrámu. Právě tady se ukazuje něco, co může oslovit i člověka, který víru neřeší. Smysl života se často neukáže v mimořádnosti, ale v momentu, kdy si člověk dokáže říct: tohle je ono, i když to tak nevypadá.
Simeon říká, že teď už může odejít v pokoji. Ne proto, že by měl všechno hotové nebo svět vyřešený. Prostě proto, že poznal, že jeho čekání nebylo zbytečné. Možná i my někdy čekáme, že smysl přijde jako silný zážitek, velké vítězství nebo jasná odpověď. A možná přitom míjíme chvíle, které dávají životu váhu právě svou obyčejností.
Dnešní evangelium tak nenápadně provokuje otázkou, která není náboženská, ale lidská. Umíme poznat, kdy už jsme viděli dost, nebo pořád čekáme, že to nejdůležitější teprve přijde. Protože někdy největší klid nepřichází z toho, že máme víc, ale z toho, že pochopíme, že to podstatné už máme dávno před sebou.
