📖 Evangelium: Mk 2,13–17
„Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.„
Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš znovu vyšel k moři. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když pak byl (Ježíš) u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a s jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé Zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: „Proč jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to zaslechl a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
❤️ Zrnko pro dnešní den:
Ježíš si sedá ke stolu tam, kam by si jiní ani nesedli vedle.
👉 Ještě o kousek víc k dnešnímu evangeliu:
Ten příběh je vlastně až provokativně obyčejný. Ježíš jde kolem celnice, tedy místa, které nikdo nemá rád. Sedí tam Lévi, člověk s pověstí, která se s ním táhne jako špinavý kabát. A Ježíš mu neřekne ani slovo o nápravě, ani o pokání, ani o tom, že by si měl nejdřív dát život do pořádku. Řekne jen: pojď za mnou. A Lévi vstane. To je celé. Žádná podmínka, žádná záruka, že se polepší.
A pak přijde další krok, který dráždí ještě víc. Ježíš jde k Léviho stolu. Ne symbolicky, ale skutečně. Jí, pije, směje se, je s lidmi, o kterých se slušní lidé baví jen šeptem. A právě tady se ukáže, jak máme tendenci rozdělovat svět. Na ty, co jsou v pořádku, a na ty druhé. Na zdravé a nemocné. Na spravedlivé a ty, kteří to pokazili.
Ježíš to celé převrátí jednou větou, která je jednoduchá a zároveň nebezpečná. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jinými slovy, Bůh nepřichází obdivovat bezchybné životy. Přichází tam, kde to bolí, kde se něco rozpadlo, kde člověk ví, že nemá věci pod kontrolou. A možná právě proto je pro mnohé nepohodlný. Protože bourá pocit, že bychom si Boží blízkost museli zasloužit.
Tenhle text není útokem na morálku ani výsměchem slušnosti. Je pozváním ke stolu, u kterého nikdo nemusí předstírat, že je v pořádku. A to je možná ta největší úleva. Nemuset si hrát na lepší verzi sebe sama, aby si člověk mohl sednout blíž.
Možná dnes nejde o to zjistit, do které skupiny patříme. Možná stačí všimnout si, že Ježíš sedí právě tam, kde je život trochu rozbitý, neuhlazený a skutečný. A že právě tam začíná uzdravení. Ne kázáním shora, ale obyčejným sdíleným stolem.
