22. neděle v mezidobí
Vezměte na sebe mé jho, praví Pán, a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 14,1.7–14)
Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo!‘ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‚Příteli, pojď si sednout dopředu!‘ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“
Podnět k rozjímání
Každý člověk touží po uznání a po tom, aby si ho někdo všiml. Nikdo nechce být jen nenápadnou součástí davu. Ježíš však dnes připomíná, že pravá čest není v tom, kde sedíš, ale v tom, jaké máš srdce. Skutečná velikost se pozná podle pokory a ne podle toho, jestli jsi středem pozornosti.
Milovaní,
představte si, že jdete na fotbal nebo na koncert. Všichni se tlačí co nejblíž k pódiu nebo k hřišti, protože chtějí mít nejlepší místo. Jenže když to začne, ti vpředu sice vidí detail, ale často netuší, co se děje kolem. Zato ten, kdo zůstal vzadu, má přehled o celku a klid, který vpředu chybí.
Ježíš v dnešním evangeliu říká, že v Božím království to funguje podobně. Ten, kdo se žene dopředu, nemusí nakonec vidět nejlépe. Ale ten, kdo se nebojí posledního místa, může mít nakonec ten nejlepší výhled.
Když je trapně u stolu
Představte si svatbu, na kterou přijde host a hned si sedne k hlavnímu stolu, protože je přesvědčený, že tam patří. Jenže pak přijde pořadatel a s omluvným úsměvem mu řekne, že místo je připravené pro někoho jiného a on musí s hanbou odejít dozadu. Trapné ticho, potlačovaný smích ostatních a člověk, který se chtěl předvést, se najednou cítí jako ten nejposlednější. Přesně tenhle obrázek kreslí Ježíš, když radí, ať si nesedáme na první místo, protože pokora nakonec přinese víc cti než domýšlivost.
Zažíváme to i dnes. Možná to není u svatebního stolu, ale v práci, ve škole nebo v jiné společnosti. Často toužíme být vidět, být chválení, být první. Jenže skutečná důležitost nevzniká z toho, že se protlačíme dopředu, ale z toho, že dokážeme zůstat pokojní i tehdy, když jsme vzadu. Pokora není sebepodceňování, ale schopnost pravdivého pohledu na sebe sama se všemi dary i slabostmi.
Hostina pro ty, co ti to nevrátí
Ježíš se pak obrací k hostiteli a říká mu: „Když chystáš hostinu, nezvi jen ty, kteří tě pozvou zpět. Pozvi ty, kteří ti to nemají čím oplatit.“ To je něco, co jde proti běžné logice. My si přece zveme přátele, rodinu a lidi, se kterými je nám dobře. Jenže Kristus ukazuje jiný rozměr. Pravá hostina je ta, kde mají místo i ti, které by jiní nikdy nepozvali.
Svět často říká: „Pomáhej, ale ať se ti to vyplatí. Investuj do vztahů, které se ti vrátí.“ Evangelium však připomíná, že největší radost přichází tam, kde nečekáme žádnou protislužbu. Hostina je pravdivá, když u ní sedí i ten, kdo ti nemá co dát. Protože přesně tak jedná Bůh s námi. Zve nás, i když mu nemáme co nabídnout, a přesto nás usazuje blízko sebe.
Poslední místo s nejlepším výhledem
Tento Ježíšův příběh není lekcí společenského chování. Je to vyprávění o pokoře, která otevírá dveře do Božího království. Ten, kdo se žene dopředu, často přestane vnímat druhé. Ten, kdo se nebojí posledního místa, může nakonec vidět celou hostinu a radovat se z ní ještě víc.
A to je možná největší paradox víry. Boží logika obrací pořadí, na které jsme zvyklí. Nejdůležitější nejsou ti, kdo si sednou dopředu, ale ti, kdo umějí být věrní i vzadu. A právě k nim jednou zazní oslovení: „Příteli, pojď si sednout dopředu.“ Protože poslední místo v očích lidí se může stát prvním místem v očích Boha.
